Za pár dní bude po volbách a velká pozornost se zaměří na to, kdo po nich bude vládnout. A možná trošku více než jindy zůstanou ve stínu otázky, jakými nejdůležitějšími úkoly by se příští vláda – ať už bude jakákoli – měla vypořádat, aby země zůstala konkurenceschopná, zdravá a aby nebyl ohrožen sociální smír. Jindy se o tom také nemluví moc nahlas, ale tentokrát je to extrémní – debata se v zásadě soustřeďuje na osobu stávajícího premiéra a jeho politické budoucnosti.

Připomeňme, že se nacházíme v podobné situaci, jako na začátku roku 1990. V tehdejších prvních svobodných volbách nešlo primárně o to, jakým způsobem bude transformována ekonomika, jestli se nejprve odsíří elektrárny a až pak se udělá něco s odpadními vodami, nebo jestli se budou městské byty privatizovat pomalu, nebo rychle. Hlavním tématem byla porážka komunistů ve volbách. O další otázky se svedly politické bitvy, mnohdy kruté, až poté, co byli komunisté poraženi a zcela odstaveni od moci. Totéž nás čeká nyní – není žádným omylem či politickou chybou dnešní opozice, že tak silně akcentuje otázku, zda má zůstat u moci Andrej Babiš s celým svým politicko-ekonomicko-mediálním koncernem Agrofertu. Pokud zůstane, je řada dalších otázek zbytečná. Pokud ne, nastane čas na personální a obsahovou inventuru – zjistit, kde je státní mechanismus dále ovládán lidmi z Agrofertu, které dotační tituly jsou psány jemu na míru a které byly politiky přepsány tak, aby z nich profitoval.

Zplundrovaný rozpočet

Ještě před časem to vypadalo, že to bude hlavní a snad i jediný úkol první postbabišovské vlády. Po uplynulém půldruhém roce plundrování našich veřejných financí, kdy padl mýtus Babiše jako geniálního ekonoma a národohospodáře, je zřejmé, že jakákoli povolební vláda (asi i ta případná babišovská) se bude muset okamžitě začít věnovat konsolidaci veřejných financí. Národní rozpočtová rada dlouhou dobu varuje, že jsou české veřejné finance v neudržitelném stavu; před pár dny se objevila zpráva, že se zadlužujeme nejrychlejším tempem ze zemí Evropské unie. K tomu se přidávají zprávy o naprosto šílených cenách za byty a domy, nflace dosahuje hodnot, jaké jsme léta nezažili. Možná tak nakonec nebude problém, jak splatit rozpočtové dluhy, ale bude to za cenu, že občané přijdou o větší část svých úspor. Aby se to nestalo, bude muset jakákoli příští vláda zatáhnout za brzdu rozhazování a udělat jasnou inventuru toho, na co máme a na co nemáme.

Až budou tyto dvě oblasti splněny, nastane čas na další velká témata – a o jejich konkrétní podobu ať už se znovu strhne politická debata a boj mezi pravicí, středem a levicí. Jejich výčet je zřejmě chronicky známý. Udělat pořádek nejenom ve veřejných financích, ale i v nejrůznějších oborech, které jsou na veřejné peníze navázané (zdravotnictví). Posunout dlouhá léta diskutovanou reformu důchodů do stadia, kdy se jasně řekne, jak to bude s důchody Husákových dětí – vždyť první z nich už začnou do důchodu odcházet za patnáct let.

Nejen zralá, ale přímo přezrálá je doba na pořádnou reformu veřejné správy. Ukázalo se to v minulých měsících a zažíváme to nyní – státní mechanismus funguje špatně, těžkopádně, leckde nefunguje vůbec. Jeden úřad neví, co dělá druhý; starostové jsou nešťastní, co všechno musí obcím povolovat jiné státní úřady atd. Nic tady z toho nevyřeší jen digitalizace – k tomu je zapotřebí udělat inventuru, co skutečně musí stát povolovat, zakazovat a evidovat. S tím souvisí i další agendy – třeba výstavba domů, bytů, silnic a železnic, která se dnes dusí v úředním procesu, jenž zdržuje poctivé a neumí potrestat ty, kteří jej drze ignorují.

Bude také nezbytné zkusit se znovu shodnout na tom, jak má fungovat vzdělávací systém. Můžeme samozřejmě naskočit na módní vlny odmítající bifl ování a memorování, jenom musíme odpovědět, jak povedeme děti k hledání souvislostí, když fakta, jež by si měly propojit, nebudou znát. Především bychom ale měli hledat i v zahraničí cesty, jak přivést děti k radosti ze vzdělávání, učení se, růstu. A když ne všechny děti, protože to je utopie, tak alespoň výrazně víc než dnes.

Vidíme, že je toho tak na deset let, ne na jednu vládu. Je to i dědictví promrhaných uplynulých osmi let. A vidíme také, že nejrůznější kulturní boje, které leckdo z obou stran barikády vidí jako zásadní, jsou v tomto ohledu v pořadí priorit mnohem více v pozadí.

Autor je politolog, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity