V tomto týdnu stojíme na prahu dvou velkých změn: v české politice a také v místní i světové církvi. Máme každý jedinečnou šanci ovlivnit výsledek voleb, ale také začínající synodu.

V pátek a v sobotu si zvolíme ty, jimž svěříme svůj hlas. Zda těm, kteří přes mnohá selhání (včetně covidem zbytečně zmařených životů) stále slibují (např. přidat na důchod), nebo těm, kteří chtějí zachovat „normální svět“, ale bez solidarity s potřebnými, či těm, kteří za nás chtějí všechny výzvy života „prostě nějak vyřešit“, anebo zda dáme přednost změně, kterou se zaštiťují dvě koalice.

Mimo ochotu dojít k urně je zapotřebí také vytrvalé modlitby. Jezuita a novinář Adolf Kajpr, jeden z perzekvovaných komunistickou diktaturou, považoval ovšem „pouhou“ modlitbu bez aktivního činu za „opovážlivé spoléhání na zázrak“. A jak zdůrazňoval papež mladým lidem v Košicích, život se nežije na lavičce pro náhradníky.

K rozhodnutí nežehrat jen stále na poměry, ale přiložit ruku k dílu, zve též víkendové zahájení celosvětové synody. Její diecézní fáze potrvá půl roku a je jedinečnou příležitostí, jak dát najevo, co v církvi stojí za nové promýšlení a rozlišování, jak dát prostor naslouchání a následování Ducha Svatého. Církev, to přece nejsou nějací „oni“ – tam na biskupství nebo ve Vatikánu. To jsme my, Boží lid.