S pandemií jsme se naučili poznávat nejbližší okolí svých bydlišť. Naše rodina nasedla na kola a začala objevovat všechna možná, hlavně přírodní zákoutí matičky měst. Pronikli jsme na neuvěřitelná místa a do centra metropole se už nyní vydáváme jen občas, spíše jako turisté. V různých pražských čtvrtích, které dříve byly vesnicí a kde bydlíme, potkáváme mnoho zachované místní historie. Staré záběhlické domky, Kunratický potok, Hamerský rybník s kostelíkem, kde občas nad vodou spatříte rybaříka. Dostali jsme se i do mnoha pražských lesů s cyklostezkami.

Jednou takhle po vyšlápnutém vršku v Krčském lese se vydýcháváme na obvyklém místě, jen se tentokrát víc rozhlédnu. Najednou – obr! Vedle dětského koutku ční dva pradivné stromy jako z ilustrací Zdeňka Buriana. Mají vrásčité kmeny a dlouhé prajehličí, že kdyby pod nimi rostly plavuně a proběhl se dinosaurus, přišlo by mi to normální. Objevili jsme zdejší sekvojovce obrovské, vysazené zde před šedesáti lety. Tyto stromy původně z druhohor však dokážou růst i dva tisíce let. Takhle staré si pamatuju jen olivovníky v Olivetské zahradě v Jeruzalémě. Zastavily mě. Každý strom přináší novou dimenzi času i do našeho života. Kolik lidí kolem něj šlo před 100 lety, kolik lidí před 1000? Pamatuje skutečně ještě Ježíše Krista?

I to patří k Božím zázrakům přírody, které nás nutí odpočinout si od všedních dní a problémů, pomáhají zvednout zrak a vidět věci z jiného úhlu.

Pokud bývá vše zlé k něčemu dobré, pak, dá-li se mluvit o přínosu pandemie, takto vnímám i návrat k přírodě, k aktivitám, na které jsme ve shonu práce ve velkoměstě zapomněli, k sousedským vztahům i společným rodinným hrám. Co bylo dříve „důležité“, ztratilo na významu, a co je ve skutečnosti důležité, se ukázalo.

To přilnutí k přírodě je citelné zejména ve městech. Třeba před týdnem. Zatímco jindy bychom kvůli oslavě padesátin jedné kamarádky zaplnili restauraci, nyní jsme obsadili sportovní areál s hřištěm a tábořištěm. A s kytarou a ohněm. Blíž přírodě i lidem. Ve velkém městě je to vzácnost.