Často jsme vyrážely s francouzskou holí nebo s chodítkem na procházky do hospicové zahrady. Byla velmi společenská a vždy vítala, když jsme někoho cestou potkaly. Bohužel, moc často se to nestávalo, protože Českem se právě valila první covidová vlna a návštěvy i setkávání klientů byly značně omezené.

Přesto se nám jedno slunečné nedělní odpoledne nečekaně vydařilo. Bylo to koncem dubna. Restrikcí pomaloučku ubývalo a návštěvy byly v omezeném režimu už povoleny. Hospicová čajovna však zůstávala stále zavřená a žádné společenské akce neprobíhaly. Vracely jsme se tehdy z procházky, ale protože se nám ještě nechtělo zpátky na pokoj, sedly jsme si před čajovnu k jednomu z opuštěných stolků. Po chvíli se opodál usadil další klient se svou kamarádkou a o něco později se přidali další dva kolegové, kteří sebou přivezli dvě babičky i s postelemi. Nevadilo nám, že nemůžeme sedět blízko sebe. I tak jsme se radovali z toho, že to krásné jarní odpoledne můžeme vychutnávat společně. Všichni byli vyladění a usmívali se. Ani dvoumetrové rozestupy nám nemohly zabránit ve společném hovoru. Museli jsme sice mluvit víc nahlas, ale chuť si povídat nám pomohla se přes to přenést.

Atmosféra byla prostě kouzelná. Stále ji cítím, když na ty chvíle vzpomínám. Všichni jsme se cítili zase o něco více lidmi a společně jsme to sdíleli. A „více lidmi“ nás dělalo právě to sdílení. Možná že jste i vy zažili něco podobného, když se konečně otevřely zahrádky restaurací a mohlo se zase k prarodičům a na koupaliště.

Nakonec jsem přinesla zpěvníky a kytaru. Zpívali jsme, až se hory zelenaly! Umělecká úroveň asi nebyla nejvyšší, zato naše chuť a nadšení byly obrovské. O hodinku později jsme se rozcházeli s mírem v duši a natěšení na další setkání. Bohužel, už jsme se v této sestavě nesešli. Přišlo ošklivé počasí, zdravotní stav klientů se zhoršoval. Úplného konce jarní karantény se dožila právě jen paní Libuška. O to raději jsem, že si to s námi tehdy mohli užít i ti ostatní.

Pak přišla chvíle, kdy Libuščina rodina našla odvahu říct jí nelítostnou pravdu o jejím vážném zdravotním stavu a blížícím se konci života. Obávala jsem se, že ji to zdrtí a propadne se do depresí. To jsem se ale pěkně spletla! Když jsem k ní den poté přišla na pokoj, byla v naprostém klidu a věcná. Hned mi řekla, že už ví, že umírá a domů už se nedostane. Právě si vybírala písničky, které si přeje zahrát na pohřbu.

Ona si prostě dokázala užívat i to umírání! Milovala Svěrákovu písničku „Není nutno“ a přála si, aby i tato zazněla na jejím pohřbu. Písnička se k ní hodila. Vystihovala její životní filosofii. Já už si ale tuto písničku asi nikdy nezazpívám bez toho, abych si na paní Libušku nevzpomněla. Hned mám před očima její rozzářený obličej a vidím, jak na mě při prvních akordech pokyvuje, abych šla zpívat s ní.

ALENA MALEČKOVÁ, Hospic sv. Zdislavy