S paní Lenkou jsem se setkávala v rámci rehabilitace poměrně často. Byla to velmi milá usměvavá dáma, ráda si povídala, její rodina pro ni znamenala všechno. Do hospice se dostala kvůli akutní formě leukémie, kdy už měla za sebou téměř tři roky léčby a pobytu v různých nemocnicích.

Vyprávěla mi, že při jednom období své hospitalizace úplně přestala mluvit. Měla deprese, necítila se v nemocnici dobře a nechtělo se jí už komunikovat s vnějším světem. Já jsem ji naopak poznala jako člověka velmi povídavého. Vysvětlovala to tím, že se v hospici cítí dobře a pohodlně. Měla svůj pokoj, kde s ní často pobýval její manžel, a byla chráněna od typického nemocničního prostředí.

Úplně zářila

Když jsem jí masírovala nohy, uvolnila se a s úsměvem mi vyprávěla úplně obyčejné příhody ze života svých dětí. Těšilo ji, jak se obě smějeme a jak normálně náš rozhovor vypadá. Jako by si povídaly dvě kamarádky u kávy. Jako by ani žádná nemoc v tu chvíli neexistovala. Cvičily jsme spolu také chůzi ve vysokém chodítku. Když jí bylo lépe a měla energii, přešla s chodítkem až k oknu a dívala se ven. Nebo jsme vyšly pozdravit její sousedku ve vedlejším pokoji. Úplně zářila, že je na nohách a připadá si na moment jako zdravý, chodící člověk. Když se cítila hůře, alespoň na minutku si s námahou sedla, aby změnila polohu od neustálého ležení.

Co jsem na ní nejvíc obdivovala, byla její statečnost v nemoci a to, jak ve svých těžkých chvílích myslela na rodinu. Dvakrát se během pobytu v hospici stihla ještě domů podívat. Předávala manželovi a synům všechny finanční a praktické věci v domácnosti, které mívala na starosti. Vysvětlovala, psala zápisky a úkoly, ukazovala, kde co najdou. Sepsala postup, jak bude probíhat dědické řízení. Neuvěřitelná žena. Zemřela v den svých padesátých narozenin, v přítomnosti milujícího manžela a kamarádky. Stýská se mi po ní. Po jejím klidném, příjemném hlase, po našich hovorech.

Možná vás napadne, proč někteří lidé musejí odejít tak brzo? Některé hodnoty se nedají změřit. Jsme zvyklí měřit čas, hodnotit zážitky, počítat majetek, porovnávat úspěch. Když ale potkáte člověka s krásnou a čistou duší, dojde vám, co je vlastně v životě důležité. Všechno se změřit nedá. Lidská duše má největší hodnotu. Záleží na ní, ať už člověk odejde ve dvaceti, padesáti, nebo osmdesáti letech. Během mé práce ve zdravotnictví mě už obohatilo tolik lidských příběhů a potkala jsem tolik zajímavých mužů a žen, že jsem velmi bohatý člověk. Děkuji za toto obohacení i paní Lence. Věřím, že se jednou spolu znovu setkáme. Duše se totiž nikam neztrácí.

MIRKA HOMOLKOVÁ, ergoterapeutka Hospice svatého Lazara