KOMENTÁŘ Marie Oujezdské

Rodinná politika je velmi důležitá. Dotýká se citlivých etických témat, jako např. manželství, umělého ukončení těhotenství nebo eutanazie či reprodukčních témat. Dále ryze praktických: nedostatek dostupného bydlení a míst ve školkách či obtížně dosažitelné snížené úvazky. Její opatření ovlivňují třeba výši našich příjmů nebo zajišťují důchody.

Ve volebních programech najdeme mnoho slibů: od finanční podpory rodin, míst v předškolních zařízeních, zvyšování důchodů přes pojetí manželství jako svazku muže a ženy až po zkrácené úvazky atd. Každý z nás žije v rodině, ale je zřejmé, že každodenní starosti nevyřeší „homosňatky“, porodnost nezachrání dostatek jeslí a ani mezigenerační problém nezmizí s navyšováním důchodů.

Problém, zvlášť v souvislosti s volbami, vnímám v tom, že čím sugestivněji je slibována jedna věc (a vůbec nemusí být špatná), tím více se ztrácí pohled na celek a tím méně je zřetelný cíl. Co tím myslím konkrétně? Ocitáme se v nebezpečí, že si určitou stranu zvolíme kvůli jednomu či dvěma opatřením, nebo dokonce zdánlivě líbivým vystoupením jejich představitelů.

I když lidé považují za nejdůležitější životní hodnotu rodinu, nikoli peníze, politici, když hovoří o rodině, nejčastěji zmiňují navyšování příjmů. Štědrost státu, alespoň vůči některým skupinám obyvatel, přispěla k tomu, že zadlužení České republiky nyní roste druhým nejrychlejším tempem v EU (po Kypru – pozn. red.). Kvůli tomu se už v roce 2024 předpokládá prolomení tzv. dluhové brzdy, tedy povinnost zavádět úsporná opatření. Je proto reálné očekávat, že snaha financovat v nejbližších letech různá opatření narazí na mnohem větší překážky. A to vše v situaci, kdy se nedaří řídit trh s byty, kdy se nepodařilo dohodnout na důchodové reformě a kdy bude nutno hledat pro stárnoucí společnost zdroje pro pokrytí narůstajících nákladů na zdravotní a sociální systémy.

Hlavní tabu

Téměř výlučná orientace na ekonomickou podporu přitom nepřinesla kýženou důvěru mladých lidí k založení rodiny. Je zřejmé, že ani další známá témata rodinné politiky, která se promítají do předvolebních slibů, neřeší hlavní problém. Proč se tolika lidem nedaří rodinu založit nebo v ní žít?

Lidi dobré vůle, nás křesťany nevyjímaje, znepokojuje víc než ekonomická situace rozpad vztahů, zejména v rodině. Politici se této alarmující skutečnosti překvapivě vyhýbají. Dopady rozpadu soužití manželů i nesezdaných jsou nedozírné: v rodině se „nestačí“ narodit všechny chtěné děti, 33 tisíc dětí přichází ročně o rodinu s oběma rodiči. Zkušenost rozpadu vlastní rodiny má podíl i na nárůstu nesezdaného soužití. Tím lidé začínají, neboť jim to pomáhá překonat obavy ze závazku.

To, co je pro politiky okrajovým tématem, řeší každodenně miliony občanů: jak žít spokojeně ve své rodině a manželství. Z mediálního obrazu by se mohlo zdát, že štěstí ve vztazích je dílem náhody a že se krize nejsnadněji vyřeší rozchodem a hledáním nového vztahu. A přitom jsou i jiné možnosti. V církvi se nabízí přípravy na manželství a manželům také programy na prohlubování vztahu. Jsou využívány nejen praktikujícími křesťany, ale čím dál víc se o ně zajímá i veřejnost mimo církev. V rodinné politice se těmto programům říká primární prevence. Úkolem nejbližší budoucnosti proto je, aby se v rodinné politice věnovala prevenci rozpadu vztahů v rodině pozornost, kterou si zaslouží.

Koho volit, si musí rozhodnout každý sám. Z vystupování jednotlivých stran však lze vyrozumět, jakou rodinu má ve svých proklamacích na mysli a zda tato představa odpovídá té naší: dobrá rodina má přece úctu před lidskou důstojností každého, vytváří prostředí svobody a důvěry, lež v ní nemá místo, dělá všechno s ohledem na budoucí generace a má zájem o fungující sousedské vztahy.

Autorka je ředitelkou Národního centra pro rodinu