Je dnes památka Panny Marie Bolestné. Svatý otec zrovna dosloužil mši pro desetitisíce lidí v Šaštíně, já ji teď mám pro malou skupinu mužů v Nesměři. Sjeli jsme se již včera, abychom vše připravili pro dalších osmdesát chlapů, co přijedou dnes a zůstanou do neděle. Večer po práci jsme si řekli, jak na tom každý z nás je.

Čte se evangelium o tom, jak umírající Ježíš svěřuje svou matku milovanému učedníkovi. „Jsme plní trápení,“ vracím se ke včerejšku, „těmi, kdo nemají věci ve svých rukou, jsme mužové smrtelní a omezení, a stejně jako svou únavu musíme přijímat konečnost a nedokonalost všech věcí. Cožpak ale právě toto není jednou z podob lásky, možná tou nejpravdivější?“ Chlapi mne tázavě pozorují.

„Ježíš umírá na kříži. Něco krásného končí. Spolu pod křížem tři Marie a Ježíšem milovaný učedník. Neskutečná fyzická i duševní bolest. A přesto je tato situace novým začátkem! Zatím to ale ani jeden ze zúčastněných netuší. I všechny ty obtížné situace našich životů jsou zároveň novými začátky! Umírající zrno vždy přinese plody. Již tolikrát jsme to slyšeli, ale znovu si to musíme opakovat jako abecedu.“

Jsme chlapské hnutí, ale naše hovory se často točí kolem jejich žen. Je pro mne krásné to pozorovat. Je vidět, že tihle chlapi své ženy milují.

„Ježíš svěřuje matku učedníku Janovi. Ženu, které zabíjejí syna, a ona se na to musí dívat. Janovou úlohou je tu bolest sdílet, nést ji spolu a na svou vlastní zapomenout. Co je naší úlohou na Janově místě? Snad také zapomenout na vlastní bolest, přijmout bolest reality zdánlivě zbavené Krista a znovu pochopit, co je láska?

Utrpení ze života s našimi nejdražšími je tím největším utrpením právě proto, že je nejvíce milujeme. Právě to však snad jednou přinese plody. Základní život dávající pravdou je totiž ta, že můj život není o mně, ale o druhých. Láska je utrpením i extází.“

Je ticho. Cítíme, jak přítomnost Boží hojí naše rány a konejší naše srdce. Jsme znovu připraveni plakat s plačícími a radovat se s radujícími, připraveni ke službě. Iniciace může začít.