KOMENTÁŘ Ivana Pilipa

Svět se překotně zmenšuje a mění a není divu, že v řadě lidí to vyvolává obavy. Zjednodušeně se tento vývoj nazývá globalizací a znamená, že ekonomiky jednotlivých států jsou stále více propojené, řada výrobků se vyrábí z dílů vyrobených na řadě míst na světě a na pultech obchodů najdete velkou část produktů, které byly vyrobeny v jiné zemi.

Není pochyb o tom, že doprovodné jevy takového světa jsou také negativní – občasné přesuny výroby z míst, kde v nich pracovala řada zaměstnanců, do oblastí levnějších nebo velký objem mezinárodní dopravy se všemi negativními ekologickými důsledky. V souhrnu však přesto platí, že naprostá většina občanů se díky tomuto vývoji má lépe. Má totiž možnost dostat výrobky či služby, které jsou levnější a v mnohem pestřejším výběru, než by tomu bylo v uzavřeném světě.

Na důvod, proč tomu tak je, přišel už na začátku 18. století slavný britský ekonom David Ricardo. Dokázal, že pro každou zemi je výhodnější, aby pěstovala nebo vyráběla ty produkty, pro které má nejlepší podmínky, a ty ostatní aby raději dovážela ze zemí, kde se jim daří lépe. Platit za ně pak může právě vývozem toho, v čem je sama dobrá a je schopna vyrábět efektivněji.

V rámci jedné země je přitom tato úvaha zcela srozumitelná – nikoho nepřekvapí, že na Vysočině se pěstují zejména brambory a víno na jižní Moravě, a nikoli naopak. Ani jeden z těchto regionů se nesnaží být soběstačný v obojím. A protože produktů, které dnes lidé k životu potřebují, jsou tisíce a v tisících druhů, je prospěšné, pokud tato dělba práce probíhá také mezi zeměmi. Z jižní Ameriky dovážíme tropické ovoce, z USA špičkové počítače, z Německa stroje – a vyvážíme to, v čem jsme sami na špici a k čemu máme dobré podmínky. Na takových produktech jsme totiž schopni nejlépe vydělat a mít díky tomu zdroje na nákup výrobků, k jejichž produkci sami podmínky nemáme.

Dalším důvodem k mezinárodní specializaci a obchodu je skutečnost, že řada produktů vyžaduje velké investice, a je proto neefektivní, aby je každý stát vyráběl jen pro svou potřebu. Vybavení továrny na výrobu automobilů je například tak náročné, že nedává smysl, aby se vyráběla auta jen pro malý trh jedné země – taková výroba by se nevyplatila. Nadto kupující aut v každé zemi mají různá přání, a proto je pro ně výhodou, že trh je otevřený a mohou si vybrat z vozidel rozličných značek vyráběných v různých státech. Pokud by se každá země snažila v rámci soběstačnosti o vlastní automobilku, nabídka by byla méně pestrá a auta dražší, protože drahé stroje by vyráběly příliš malé množství vozů a musely by držet vysokou cenu. Stejná úvaha v dnešním rozvinutém světě platí pro naprostou většinu produkce. Výrobky jsou vysoce specializované, vyžadují drahé investice a práci mnoha odborníků, takže skutečně kvalitní a za dobrou cenu mohou být zpravidla jen v případě, že se vyrábí pro větší trh, než je ten národní. V zemi s deseti miliony obyvatel je to obzvlášť zřejmé – a právě menší země, navíc schopné svou produkci vyvážet, získávají z mezinárodního obchodu nejvíce.

Iluze soběstačnosti

Svět je navíc natolik propojen, že volat po úplné soběstačnosti je iluzí. Například tak zásadní surovinu, jako jsou pohonné hmoty, je Česká republika schopna z vlastních zdrojů pokrýt ve zcela zanedbatelné výši. To samé platí pro řadu dalších strategických výrobků a surovin, protože i kdybychom dokázali vyrábět mnohem větší škálu produktů, byli bychom odkázáni na dovoz surovin pro jejich výrobu. Volání po soběstačnosti a uzavření se mezinárodnímu obchodu se proto mnohem více podobá nabízení sady hrnců, které sice na nic nepotřebujete, ale zato za ně zaplatíte přemrštěnou cenu.

Rozumný stát proto pro své občany hledá především cesty k tomu, aby mohli nakupovat zboží v širokém výběru a za dobré ceny, a pro producenty pak možnosti, aby se dostali na zahraniční trhy, mohli zvyšovat výrobu a mít tak možnost vyrábět kvalitnější a dostupné zboží. České republice v tom zásadním způsobem pomáhá členství v Evropské unii, protože dovozy z dalších členských zemí jsou bez cel a jiných nákladů a výrobci mohou na trhy těchto zemí vstupovat prakticky bez omezení. Navíc jde o prostor, kde jsou jednotlivé státy ve spojeneckém vztahu, takže na produkty z těchto zemí se lze spoléhat strategicky jako na produkty vlastní.

V zájmu republiky a jejích občanů je proto udržovat přátelskou mezinárodní spolupráci a zapojovat se do mezinárodního obchodu, protože bez něj by nám nebylo lépe, ale naopak hůře. Na pultech by možná byly jen české produkty (navíc ani to není reálné u množství produkce, která u nás zkrátka vyrábět nelze), ale v menším výběru, někdy i kvalitě, a za vyšší cenu. Pokud je český výrobek schopný konkurence, je levnější už dnes – a pokud není a zahraniční je stejně dobrý, proč si ho pořizovat? Rozumný hospodář bude chtít to nejlepší za nejlepší cenu – a právě to je výběr, který nám mezinárodní obchod umožňuje. Nenechme si sebrat jeho výhody pěstováním iluzí, které by prospěly možná pár domácím výrobcům, ale naprosté většině obyvatel by přinesly jen zklamání.

Autor je ekonom a bývalý ministr financí