Slovo „kalendář“ má latinský původ. „Kalendami“ lidé dříve označovali první den v měsíci římského kalendáře. V tento den sbor nejvyšších kněží oznamoval datum pohyblivých svátků následujícího měsíce. S nimi byly spojeny termíny, kdy mají dlužníci zaplatit své dluhy a kdy se na jaké božstvo obrátit. Křesťané tento zvyk „pokřtili“.

S kalendářem vydávala každá místní církev tabulky. Upozorňovaly dopředu, kdy budou Velikonoce, spolu se seznamem výročních památek mučedníků nebo světců, kteří byli v místní církvi uctíváni. Všichni svatí byli zapisováni do „martyrologia“. Jednotlivá jména byla připsána ke dni výročí – ať už se liturgicky slavila veřejně, nebo soukromě.

Zapsáni do liturgického kalendáře byli jen někteří, a to ze tří důvodů: a) oslavujeme v nich Boží milost, která v nich zvítězila; b) vidíme v nich živé spojení křesťana ve stavu svatosti a Krista; c) učíme se v důvěrném vztahu s nimi spojovat s utrpením a vítězstvím Kristovým. Den památky světce je dnem narození pro nebe. Není-li známo, bývá den oslavy spojen s nalezením nebo přenesením jeho ostatků. Kongregace pro liturgii v Římě určuje zápisem do Římského kalendáře, kdy mají být uctíváni a zda mají celocírkevní, nebo teritoriální význam.

A podle čeho je odstupňována důležitost liturgických dnů jako slavnost, svátek nebo památka? Kromě patronů diecézí a kostelů mají být ctěni ti svatí, kteří měli k diecézi zvláštní vztah – narozením, delším pobytem, úmrtím. Jsou ctěni zvláště na místech, kde odpočívají jejich těla. Tento vztah k místu, kde Boží lid uchovává v paměti jejich svědectví pro náš vnitřní život, zohledňují biskupové při své žádosti o schválení kalendáře pro danou místní církev. Podobná zásada platí i pro řeholní společenství.