Často se říká, že „každá válka je špinavá“, že v boji není místo na dobro, což teprve místo pro svatost. Nicméně Varšavské povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, má své světce dokonce dva a oba byli kaplany povstaleckých oddílů odbojové Zemské armády (AK).

Na první pohled jde o postavy velmi odlišné: dominikán Michał Czartoryski (1897–1944) pocházel z jedné z nejváženějších aristokratických rodin v Polsku. Józef Stanek (1916–1944) z řadů pallotinů byl naopak synem chudých rolníků z karpatského podhůří. Czartoryski byl váženou řádovou osobností s dvacetiletou praxí řeholního života. Stankovi bylo jen 27 let a kněžská svěcení získal už během 2. světové války. Přes tyto rozdíly je jejich příběh stejný: ve zmatku prvních hodin a dnů povstání byli odděleni od svých kongregací a rozhodli se sloužit tam, kde se zrovna ocitli a kde bude nejvíce potřeba. Připojili se k povstaleckým jednotkám jako vojenští kaplani. Se svými oddíly prošli peklem hořící Varšavy; nesli duchovní podporu, ale i tu praktickou: starali se o zraněné, pomáhali civilistům. Mše sloužili na dvorkách, ve sklepích.

Když se prstenec německé armády kolem pozic jejich jednotek uzavíral, oba měli možnost přejít do bezpečnějších čtvrtí. Oba zůstali a odmítli si sundat řeholní hábity. Czartoryského našli Němci v polní nemocnici, s těžce raněnými. Jeho, lékaře a zdravotní sestry popravili jako první. Stanek se dostal do zajetí ze svým oddílem o 14 dnů později. Oběsili ho, údajně na jeho vlastní štóle.

Varšava byla v srpnu 1944 konfrontována s krajním, téměř absolutním zlem. V takové konfrontaci se nepochybně objevuje pokušení odpovědět stejně. I díky lidem, jako byli tito dva svatí řeholníci, se v příběhu povstání prakticky nesetkáme s případy podobné bestiality na straně povstalců. Rolí vojenských kaplanů nebylo jen utěšovat a pomáhat, ale také připomínat, že i v nelidských podmínkách je třeba udržet si lidství. A že i pro lidi, které okolností donutily k násilí, existuje rytířský étos, tento velký poklad křesťanské tradice.

Michał Czatoryrski a Józef Stanek sloužili svým bližním do poslední chvíle. V těch nejčernějších momentech připomínali naději, která je silnější než jakékoliv lidské mocnosti.