Mireia Ryšková, biblistka 

Svatá Ludmila mne oslovuje tím, že ja ko žena stála na počátku české státnosti a viděla v křesťanství potenciál pro budoucnost. Se svým mužem, knížetem Bořivojem, se dala pokřtít ve chvíli, kdy vůbec nebylo jasné, jak se bude situace tehdejší společnosti vyvíjet dál. Její osobní víra nebyla jistě politickým kalkulem, ale přece jen dovedla ocenit přínos, který křesťanství i po stránce společenské nabízelo. Dnes máme možná pocit, že potřebujeme něco jiného a nového, než je křesťanství, respektive jeho nositelka – církev. Ale měli bychom věnovat mnohem víc pozornosti eschatologické dimenzi křesťanského poselství, oné naději a otevřenosti pro budoucnost. Právě tohle sv. Ludmila žila, proto dokázala pevně stát i tam, kde ji to ohrožovalo na životě.

Francesca Šimuniová, benediktinka, abatyše česko-německého opatství Venio

Snažím se představit si Ludmilu jako skutečnou ženu na začátku 10. století. Před očima mám atmosféru filmu Markéta Lazarová, černo-bílou, drsnou, mrazivou. Z dnešního pohledu to byly drsné podmínky. Ludmila byla ovšem manželkou vládce a z toho, co bylo dostupné, měla zřejmě to nejlepší. Co bylo opravdu drsné a nesmlouvavé, byl zápas o moc vycházející z práva silnějšího. Představuji si, že to byl důvod k přijetí křesťanství, které bylo revoluční a přitažlivé svou láskou k nepřátelům, zastavením začarovaného kruhu násilí a pomsty. A také osobním vztahem k jedinému Bohu, který se vtělil v Ježíši Kristu, aby nám ukázal, jak správně žít. Oslovilo-li Ludmilu takové náboženství, představuji si ji jako velmi moderní, odvážnou a zároveň milosrdnou a zodpovědnou ženu, které záleželo na tom, jak správně vládnout. A jako svůj vzor si vybrala Krále králů. V tom nám je i dnes vzorem. Její víra musela být autentická a neotřesitelná, jinak by se nestala vzorem víry svému vnukovi Václavovi a snacha Drahomíra by se jí nechtěla zbavit. Myslím si, že „zbožné babičky“ by nebylo třeba se zbavovat – Ludmila musela mít skutečný vliv, na základě víry, na pozadí hodnot evangelia. A zřejmě právě trvání na nenásilí ji stálo život.

P. Tomáš Petráček, teolog a církevní historik 

S tak dlouhým odstupem a pramennou nouzí těžko říci. Ale vzhledem k tomu, že Ludmila žila v době plné pro nás nepředstavitelného násilí a nelidské krutosti ve vztazích a společenském uspořádání, asi by nám křesťanům vzkázala, jestli jsme se „nezbláznili“. Žijeme v době, která uskutečňuje podstatné křesťanské hodnoty typu soucit, solidarita a univerzální láska, a to mnohem intenzivněji než kdykoliv v minulosti. Asi by se divila, proč stále na naši dobu remcáme a jsme tolik rozhádání. Důrazně by nám asi připomněla, že bez sebedarování, vydanosti a odvahy k riziku hledat nové cesty to nešlo ani v její, ani v naší době.

Kristina Koldinská, profesorka pracovního práva a členka Komunity Sant‘Egidio 

O sv. Ludmile opravdu nevíme mnoho, ale už to málo nám stačí pro inspiraci dnešním křesťanům. Prý byla milosrdná a laskavá. Milosrdenství a laskavost se dnes moc nenosí, přesto by měly určovat společenské dění mnohem více než sváry a hrubost. Ludmila byla ženou své doby, která dalším generacím předala evangelium jako to nejcennější, co měla. V neposlední řadě zřejmě odešla z dlouhodobého sporu s Drahomírou, než aby v něm pokračovala, tedy vlastně ustoupila. Zemřela statečně. Kéž bychom alespoň kousek z toho všeho dokázali žít my v dnešním v mnohém snadnějším, ale i komplexnějším světě.