V monografii Ludmila – kněžna a světice nezastíráte, že křest byl v té době „vstupenkou do lepší společnosti“. Co víme o její konverzi?

Pro legendisty je podstatnější konverze jejího manžela Bořivoje, se kterým se „měly obrátit celé Čechy“. Je to tak dávno, že si autor první legendy, která Ludmilin křest zmiňuje (Diffundente sole z 20. let 13. století, literární přepracování starší Kristiánovy legendy), s největší pravděpodobností vymyslel, že byla pokřtěna sv. Metodějem. Pragmatická úvaha nás vede k tomu, že si Bořivoj do Prahy přivedl některého kněze z řad Metodějových žáků a ten pokřtil celou jejich domácnost. Ludmila vyrostla jako pohanka, byla oddanou až vášnivou ctitelkou model. O to více byla pak oddanou křesťankou. Legendy o ní vykreslují obraz ženy s velmi intenzivním duchovním prožíváním.

Jak se asi Ludmilin život po křtu změnil?

Po následném ovdovění (ve 30 letech) se věnovala zbožným skutkům, rozdávala almužny, pečovala o staré, chudé a nemocné. Tak si tehdy křesťanství představovalo úděl zbožných vdov – pokud se znovu nevdají. Zajímavé je, že nepostavila žádný kostel, těch bylo v té době jako šafránu, zato první doloženou stavitelkou kostela – sv. Archanděla Michaela na Tetíně, na místě dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého – byla pozdější Ludmilina vražedkyně, snacha Drahomíra. Legendy uvádí, že to bylo ze zlé vůle: aby tak zakryla svůj zločin i to, že se nad hrobem její tchyně za tetínskými hradbami děly zázraky. Dá se to ale také chápat jako akt Drahomířina pokání – byla sice špatná křesťanka, ale podle legendistů pořád křesťanka.

Ludmila byla též vládkyní. Jak velký měla vliv?

Záleží, čemu v raném středověku říkáme „stát“. Byla to přesněji „rozšířená domácnost“ či velkostatek, roztroušené hospodářství s hradišti. Kníže byl nejen politikem, ale i hospodářem a k ruce měl družinu, jakousi primitivní správu skládající se z bojovníků a lidí zajišťujících praktický chod. A tento „management domácnosti“ a starost o ekonomické zajištění měla na starosti manželka. Kníže a kněžna byli chápáni jako „otec a matka“ družiny. Je doloženo, že tehdejší ženy se po ovdovění mohly alespoň dočasně – než mužští potomci dospějí – stát hlavami této „rodiny“. Ženy tedy nebyly jen v pozadí politického dění. Analogie známe z Východofranské říše, kde byla společnost ještě o kus dále a ženy byly opravdu mocné.

Lze spor mezi Drahomírou a Ludmilou vnímat jako boj o moc?

Když se dostaneme pod povrch těch nejčastějších klišé, vysvítá z legend přesně tohle. Důvodem jejich sporu mohla být zahraniční politika, vztah k Bavorsku, Sasku nebo polabským Slovanům, protože nevíme jistě, jestli obě, nebo jedna z nich, pocházely z této oblasti. Bylo by bývalo samozřejmě ideální, kdyby se tehdy mužský dědic ujal vlády a „vše bylo jasné“, kdežto takto se prosadilo regentství. Obě ženy za sebou měly „vlivové skupiny“, které se snažily dosáhnout svého. Mohlo to být čistě osobní, nebo nebylo jasné, kdo má v hospodářství hlavní slovo.

Kolik bylo Ludmile tehdy let?

Asi šedesát, což ve středověku bylo velké buď-anebo. Mohla být vitální, anebo již trpěla nemocemi, o čemž máme antropologické náznaky.

Ludmila je tradičně chápána jako oběť úkladné vraždy. Jakou roli v ní hrála politika?

Nejstarší verze příběhu není sporem o víru, ale o moc – Ludmila Drahomíře ustoupí a odchází z Prahy. Dobrá, milosrdná, skromná křesťanka Ludmila versus mocichtivá, pyšná a zpupná Drahomíra, která neváhá přistoupit ke zločinu. Teprve sekundárně se na to nabaluje spor mezi pohanstvím a křesťanstvím. Existuje ale ještě perspektiva čistě politická: obě ženy mají své zájmy a Ludmila se vzdává své pozice, aby hledala spojenectví jinde – ať už v rámci Čech (k tomu ale prameny mlčí), nebo pokračováním dál na jihozápad od Tetína, tedy do Bavorska. Ludmila tedy mohla být zastánkyní tehdy tradiční orientace na Bavorsko, odkud k nám přišlo křesťanství, kde sídlil biskup i vévoda, jenž Čechy považoval za své poddané území. Drahomíra, původem polabská Slovanka, naopak mohla být k této politice nedůvěřivá, protože Bavoři a Sasové se tehdy spojovali do toho, co později známe jako Římskou říši, a byli dost expanzivní. Pak by Ludmilin „útěk“ mohl být druhou stranou chápán jako ambice přivést sem cizí vojsko. Drahomíra udělala v podstatě to „nejlepší“, co mohla – zbavila se konkurenční strany a zabránila válce. V raném středověku se bohužel takové věci odehrávaly často.

Co se stalo s Ludmilinými vrahy Tunnou a Gommonem, příslušníky nejspíše švédských Vikingů (Varjagů)?

Legendy počínaje Kristiánovou rozvíjejí motiv, že Drahomíra s pomocí vrahů definitivně převezme veškerou správu a zmocní se majetku. Posléze se s vrahy ale rozhádá, jednoho se zbaví a druhý musí utéct. Dojdou tedy odplaty. Byl to z našeho pohledu velmi dynamický a krutý svět. Raně středověký stát byl s nadsázkou blízký „mafiánské struktuře“: přísná hierarchie, lidé najatí na špinavou práci, a když se proti struktuře proviní, jsou vyloučeni nebo „zmizí“. Teprve postupně se stát institucionalizuje.

Co vás při bádání nejvíce zaujalo?

To, jakou měly ženy tehdy pozici – ne rovnoprávnou, ale výraznou. Středověk nebyl rozhodně černobílý, že by žena byla jen ve stínu svého muže. A dále – my se na stát díváme jako na odosobněnou instituci, ale zde do toho vstupuje rodinný příběh, byť v raných dějinách přemyslovské dynastie máme hned dvě rodinné vraždy. Ludmila vystupuje jako vychovatelka a zároveň hlava státu – tím, že se stará o potomstvo, dělá politickou činnost a připravuje dědice.