„Nekažme si konec prázdnin učením-mučením a doučováním. Náročnější start musí zvládnout nejen děti, ale i my učitelé. Teď je spíš potřeba, aby byli rodiče k dětem pozorní a v případě obav je uklidnili, že to bude v pohodě. Hlavně žádný strach. Pokud je vaše dítě úzkostnější, mluvte s ním, upokojte ho, že všechno, co jej čeká, se dá zvládnout, vyřešit a není to konec světa. My učitelé tam kvůli tomu jsme,“ zdůrazňuje speciální pedagožka Kateřina Buncík. Jí a jejím kolegyním a kolegům v učitelském povolání už přípravy a chození do školy v tomto týdnu začaly.

Jak na tom jsou?

Na rozdíl od učitelů děti do školy ještě nejdou. S koncem prázdnin by tedy v rodinách neměl odstartovat dril, kdy rodič řekne: A teď se budeš denně připravovat do školy! Doučování, podporu a pomoc ve zvládání látky budou potřebovat až v následujících týdnech. „Pedagogové totiž budou muset nejprve zjistit, co děti skutečně umí a neumí. Musíme najít jakýsi průměr třídy, pomoci těm slabším, abychom vůbec mohli dál učit,“ vysvětluje učitelka a sdílí obavu, že některé děti budou zkraje školního roku ve stresu z toho, že se bude zjišťovat úroveň žákovských znalostí.

A v takové situaci by měli být máma s tátou spíše šiřiteli pokoje. „Teprve po konzultacích s učitelem, pokud zjistí nedostatky ve vědomostech, bude dobré dítě podpořit v doučování. Buď jej nabídne přímo škola, nebo doporučuji někoho sehnat, aby rodičům pomohl,“ vysvětluje Kateřina Buncík. Podle její zkušenosti není dobrý nápad pustit se do doučování vlastního dítěte sám: „Milující rodič nemá vůči dítěti odstup a zároveň ani dítě nemá odstup k rodiči. Táta s mámou jsou prostě někdo jiný než učitel. Zažívám to sama, když jako učitelka ,učím‘ své dítě,“ dodává s úsměvem a pro případné doučování radí sehnat někoho na míru dítěti. Někomu bude vyhovovat, když to bude starší zkušený člověk, jinému jen o pár let starší student, který zrovna začal chodit na střední školu, dalšímu pak třeba kroužek v salesiánském středisku.

Podle zkušeností učitelů z několika týdnů výuky na konci uplynulého školního roku se děti poměrně rychle adaptují. Ověřili si, že nejslabší jsou děti, u kterých by očekávali problémy, i kdyby chodily do školy. „Ty budou určitě potřebovat pomoc. Zatím se nám ale nestalo, že by se průměrné děti výrazně zhoršily. Pokud byly jejich výsledky slabší v průběhu distanční výuky, ve škole zase velmi rychle najely na svůj standard, protože měly podporu učitele a soustavnou práci. Žádný premiant nešel dolů vědomostně, spíše psychicky, ale na to stačilo všem čtrnáct dní ve škole a zase se srovnali,“ popisuje Kateřina Buncík.

Děti jsou prý jako houba: školu a vědomosti začnou nasávat. „A i kdyby se jim nechtělo nebo se sebevíc bránily, tak jim v hlavě stejně něco zůstane. Když se totiž něco dělá pravidelně, soustavně a společně s ostatními, je to ten správný klíč k úspěchu. To domácí výuka nenahradí,“ konstatuje pedagožka. Dítě je podle ní při prezenční výuce vnímavější vůči toku informací a vědomostí, zpracovává je a zasazuje lépe do kontextu. „Dobrý učitel, když zjistí, jak na tom děti jsou, využije sílu kolektivu a namíchá ve třídě skupinky. A ti co umí, mohou pomáhat těm slabším,“ těší se na školní práci učitelka.