Jak má začít rodina dobře školu?

Úplně nejlépe alespoň navázat na to, s čím jsme se na konci školního roku po krátké prezenční výuce loučili. Všimla jsem si, že pandemické období otevřelo nebývalým způsobem komunikaci mezi školou, rodiči a dětmi. Museli jsme spolu o všem, co se školou souvisí, více mluvit. Vstupovali jsme si navzájem i do intimního prostoru, do domácího prostředí. A ono nás to sblížilo. Děti zjistily, že paní učitelka má doma manžela, psa nebo rybičky, že má taky děti, které občas proběhnou před kamerou. Viděli jsme si s kamarády do obýváku a pokojíčku. A taky jsme trávili víc času s rodiči a mnozí o škole aktivně rozmlouvali. Zkusme si uchovat tyto vazby, komunikaci i schopnost spolu mluvit v trojúhelníku škola, rodiče a děti.

V hovoru se také mohou rozptýlit obavy z budoucnosti.

Dětem bez ohledu na věk prospívá přehlednost, srozumitelnost, jasnost, očekávatelnost a návrat k rituálům. Rodiče by měli postupně s koncem prázdnin v jejich škole zjistit, jak bude výuka vypadat a s jakými omezeními bude organizovaná. A měli by se o tom s dětmi bavit, říkat jim, nač se mají připravit – sdílet s nimi i praktické informace a zbavit je obav. Není potřeba nějak zvlášť diskutovat detaily, ale děti by úměrně věku měly vědět, co je čeká. A že není důvod se bát.

Co jste myslela návratem k rituálům?

Každá rodina má své rituály všednosti – třeba jak vstupuje ráno ve školním roce do nového dne. Kdy vstávám, zda si připravuji snídani sám, nebo mi ji chystá maminka. Budím se v určitou hodinu, následuje ranní hygiena, snídaně, setkáme se u stolu při snídani nebo i k modlitbě. Z domu odcházíme postupně, nebo společně... Měli bychom tyto rituály oprášit, povědět si o nich, protože se k nim vrátíme.

A je na místě do takové rutiny i vstoupit nebo o ní „jen“ mluvit? Je to trochu věčné téma – zda trénovat, nebo do toho cvrkotu vstoupit až se začátkem školního roku.

Záleží na povaze dětí i životním stylu rodiny. To je úkol nás rodičů, abychom se naladili na naše děti, vyšli vstříc jejich potřebám a pomohli jim. Jednoho bráchu by asi trefil šlak, kdyby si teprve první den šel koupit sešity, kdežto jeho sestře to bude úplně jedno ještě 15. září. Zejména úzkostnější děti uklidňuje, když mají všechno nachystané a vyzkoušené předem. Mají plán, párkrát si vstanou na čas, nakupují už teď pomůcky, krabičky na svačiny, rozvrhy mají připíchnuté na nástěnce a stačí je vyplnit. Na druhou stranu jsou pak typy dětí, pro které to není zdroj klidu, ale působí to na ně opačně: zneklidňuje je to, mají z toho těžkou hlavu, zabírá jim to čas, který ještě můžou trávit létem. Obvykle to pak všechno stihnou hladce během prvních zářijových dnů.

To ale neznamená jen jít dítěti na ruku...

Výchova je také vedení. Když vidím, že dítě by nechalo přípravu na školu úplně zahnít, je na mně, abych včas přišlápla plyn a řekla: „Dnes jdeme nakoupit obaly, sešity a penál. Ať je to v klidu – aspoň začneme a zbytek zařídíme potom.“ Tak učíme dítě například struktuře plánování.

Čili hledat jakousi zlatou střední cestu?

Přesně. Já jsem rodič, který se sám potřebuje předem lehce nachystat, ale nesmí se to přehnat, nerada sobě i dětem ukrajuju z volných dnů víc, než je nutné. Není dobré v neděli večer odhodit batohy z dovolené a v pondělí v osm stát s aktovkou před školou. Poslední přípravný týden býváme doma, jezdí se ještě po výletech a zábavě, ale večer už se chodí trošku dřív spát. Zkracujeme večerní řádění, abychom se na konci týdne dostali s odchodem na kutě na hodinu, kdy chodí děti spát během školního roku. Když se to nepodaří, nevadí.

Dva roky školy teď byly zvláštní. Jaké mohou podle vás přijít těžkosti při nástupu do školy?

Naštěstí se děti mohly ve škole potkat ještě před začátkem prázdnin. Některé třídy si na sebe potřebovaly trochu zvyknout, jiné plynule navázaly, jako by ani distanční výuka nebyla. Už na konci školního roku jsme si mohli udělat představu, jaký dopad mělo předchozí období na třídní kolektivy – jejich soudržnost a schopnost dětí mezi sebou komunikovat, spolupracovat. Teď se znovu potkáme, máme nové zážitky, všichni jsme trochu jiní, děti trochu vyrostly, vyspěly. A budeme si na sebe zase znovu zvykat.

Co s tím mohou dělat rodiče?

Obzvláště na začátku školního roku mohou s dítětem trávit hodně času. Povídat si, pěstovat si blízký vztah. Vím, že je to banální, ale je potřeba si to opakovat: co mi nejvíce pomáhá ve výchově a v rodičovství, je živý vztah s dítětem. Když ví, že za mnou může přijít, může mi pak říkat i věci, ve kterých se může skrývat prosba o pomoc. Zkrátka, že se ho neptám jen na to, co bylo ve škole k obědu.

Fajn, tak pojďme – zvláště nám méně kreativním tatínkům – připravit tahák s otázkami.

Můžou být úplně jednoduché. Jde nám o to si povídat, ne dítě vyslýchat, ale mapovat si jeho životní prostor. Jaký byl první den ve škole? S kým sedíš v lavici? Sedíte spolu kluci a holky? Ve které lavici sedíš – uprostřed, u okna? Jaká je vaše třída? S kým sis povídal? S čím se kdo vrátil z prázdnin? Vypadají spolužáci stejně? Má někdo dlouhé vlasy, náušnici v uchu? Už jste se učili, nebo si zatím jen vyprávěli zážitky? Na co se ve škole druhý den těšíš? Bylo tam něco, co ti vadilo, co tě překvapilo? Jaká je paní třídní učitelka? Jak vypadá, jak na tebe působí? Přibyl ve třídě někdo nový? Když se takto ptáme, stáváme se aspoň částečně součástí světa svého dítěte.

***

A to nejlepší na konec prázdnin

Konce toho příjemného a hezkého nemusejí být smutné. Ani u prázdnin. Uzavřít období odpočinku, dobrodružství a nabírání sil můžeme v rodině například společnou poutí. Vyberme si nějaké poutní místo, klidně i drobnější a tichou kapli někde v lesích – a naplánujme si tam v posledních prázdninových dnech s rodinou výpravu na pouť. Alespoň kousek cesty je dobré vykonat pěšky. Během putování se můžeme za prázdninami ohlédnout. Každý člen rodiny může povídat o svém nejhezčím zážitku, vzpomínejme také na ty společné, které nás spojují. V cíli můžeme využít svoje zkušenosti z období pandemie a uspořádat si malou rodinnou bohoslužbu: spojit se v modlitbě, přečíst si úryvek z Písma, v přímluvách poděkovat za všechno pěkné, co jsme prožili, a před Boží tvář nést své prosby, obavy a očekávání následujících dnů. Na závěr pouti bychom měli opečovat nejen duši, ale také tělo. Občerstvení při pikniku, u stolu v restauraci nebo alespoň u zmrzliny by rozhodně nemělo chybět.