Ráda bych napsala krátký postřeh, který se týká utrpení mé spolupacientky. Ani já sice nejsem zdravá, ale mohu tento příspěvek alespoň napsat sama na počítači. Psaní zprávy do mobilu mi trvá třeba půl hodiny, protože musím neustále opravovat slova. Moje prsty nepracují tak, jak by měly. A když mluvím, téměř nikdo mi nerozumí, mám obrnu hlasivek a hrtanu.

Přesto pokládám čas, který nyní prožívám, za nejkrásnější Boží dar. Ptáte se proč?

Každý den pozoruji člověka, který žije vedle mě na vozíku už osm let. Tato dáma trpí roztroušenou sklerózou a ví o své diagnóze už 41 let. Snaží se být soběstačná. Klidná.

Do koupelny se jí třeba povede najet až na pátý pokus. Není jednoduché překonat práh, trefit se do rámu dveří. Už jenom usednutí na vozík – její ruce se snaží pomoci méně pohyblivým nohám. Trpělivě uchopí svá chodidla, jedno po druhém, přesune je na stupačku, upne páskem. Vše v míru a s nadhledem. Je ohleduplná. Ptá se mě: Kdo půjde dřív do koupelny? Jsme už obě připravené k jídlu?

Vnímám, že má v duši Boží klid a smíření. Ona sama by možná řekla, že tomu tak není – od víry se vzdálila, celý život prožívá ve druhém manželství. Možná by ji někdo z vnějšího pohledu mohl pokládat za nevěřícího. Ale já si myslím něco úplně jiného: Bůh si volí třeba i nevěřící, aby ukázal, že pro něj není nic nemožného.

Před očima mám tuto lekci trpělivosti a pokory každý den. A také vím, že moje spolubydlící mi ukazuje něco velmi cenného: s touto nemocí není možné bojovat, ale přijmout ji a – nabídnout.

Čtenářka

Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz.