Už ani na kole se nedá nějakému tomu „rozdělení společnosti“ ujet. Jako dvě strany barikády se totiž jeví i české silnice. Je to zcela absurdní už tím, že síly jsou značně nevyrovnané: na jedné straně šlape do pedálů lehká jízda cyklistů a na druhé straně kroutí volantem obrněnci v autech a náklaďácích. Vášnivý cyklista i řidič v mé osobě to nemohou přehlédnout. Není vůbec vzácností být na českých silnicích vystaven (v roli toho slabšího) bezostyšné šikaně v podobě sprchy z ostřikovačů při předjíždění, agresivnímu a bezdůvodnému troubení, sprostým nadávkám z okénka nebo přímému ohrožení při vytlačování za krajnici. Ale cyklisti nejsou také žádní lumeni (namítá řidič ve mně). Ač jsou zranitelnější, dokážou šoférům svou zlomyslností nebo lehkomyslností způsobit těžké chvíle.

Vedle toho, že by mělo být už od mateřské školky jaksi normální „nedělat si naschvály“, patří k příznakům civilizovanosti, že slabší to od silnějšího neschytá. Leč i takové zdánlivé samozřejmosti se staly v naší zemi předmětem dohadů – to když zákonodárce stanovil povinný rozestup jednoho a půl metru mezi autem a cyklistou při předjíždění.

Jakkoliv přijetí nové normy doprovodily žabomyší války o to, „kdo a jak to bude měřit“, pozoruji v posledních týdnech zlepšení na straně řidičů. Snad to potvrdí i statistiky. Možná pak budou šarvátky šoférů s cyklisty (a naopak) nahrazeny vzájemnou ohleduplností, jak je to běžné za našimi hranicemi, o čemž jsem se letos opět přesvědčil.