KOMENTÁŘ Břetislava Turečka

Pokud takový cíl nebyl, jen těžko lze konstatovat, jestli byla úspěšná, či nikoli, a hlavně není možné autoritativně posoudit, zda odchod z Afghánistánu je nebo není správně načasován. Velení mezinárodních sil a Rada bezpečnosti OSN například mohly hned zkraje, na podzim 2001 říci, že přítomnost v zemi bude trvat do prvních demokratických voleb. Pokud by se zahraniční vojska stáhla po nich, bylo by jasné, že jde o logicky načasovaný konec úspěšné mise.

Mezinárodní společenství však žádný jasný horizont nemělo a z různých zemí či mezinárodních organizací v uplynulých dekádách přicházela více či méně vágní prohlášení o smyslu celé akce. Porazit Tálibán. Zlikvidovat teroristické základny. Zlepšit postavení afghánských žen. Vymýtit pěstování opia. Obnovit školství. Zmodernizovat infrastrukturu… Každý z těchto jednotlivých úkolů zněl bohulibě, mnohé ale nebyly reálné, některé si přímo protiřečily. Ikonické byly fotografie západních vojáků, kteří bez povšimnutí procházeli kolem vesele barevných polí s dozrávajícím opiovým mákem. Jak to, že je pěstování suroviny pro heroin zaplavující západní trhy nechávalo klidnými? Vždyť OSN i jednotlivé vlády vyčlenily na boj proti opiu stovky milionů dolarů!

Odpověď jsem osobně slyšel od velitele německého kontingentu v severní provincii Badachšán už někdy v roce 2004: „Jsme tu především proto, abychom zajišťovali stabilitu, bojovali proti extremistům. Pokud bychom ještě k tomu vytáhli proti drogám, okamžitě proti sobě popudíme zdejší vlivné kmenové vůdce, s nimiž zatím dobře spolupracujeme, vezmeme obživu stovkám rolnických rodin a oblast naopak velmi destabilizujeme.“

A tak tomu bylo v mnoha ohledech. Desítky knih byly napsány o válečných zločinech, na kterých se v Afghánistánu v 80. a 90. letech podíleli mnozí velitelé a regionální vládci. V zájmu stability však nejenže nikdo z nich nebyl potrestán, ale mnozí z nich byli dokonce kooptováni do nejvyššího vedení nového, onoho „lepšího“ Afghánistánu, který světové společenství za více než dva bilióny dolarů po dvě desetiletí budovalo.

Pocity trapnosti

Lze se tedy za této situace shodnout, zda afghánská mise byla úspěchem? Její proponenti budou argumentovat zvýšenou dostupností elektřiny, novými silnicemi, návratem děvčat do škol, razantním snížením úmrtnosti novorozenců, likvidací špiček al-Káidy. Její odpůrci zmíněnými a mnoha dalšími negativy. Najít shodu a jasné stanovisko o úspěšnosti mise ale možné nebude.

U zasvěcenější části české veřejnosti proto může vyvolávat až pocit trapnosti, když mnozí slyšitelní politici v uplynulých letech promlouvali o tom, že se pod Hindúkušem bojuje o Prahu, že přítomnost českých vojáků v této zemi je důležitá v boji proto terorismu atp.

Před pár lety jsem dlouze diskutoval s důstojníkem speciálních sil, který se z Afghánistánu právě vrátil. Detailně mi vykládal o zákazu vyjíždět do některých míst, o tom, že v celých okresech, které byly nominálně pod kontrolou afghánské vlády a měly v nich patrolovat mezinárodní jednotky včetně těch českých, jde doslova o život. Dotyčné lokality už byly pevně v rukou povstalců – to jen západní politici a vojenští představitelé se stále tvářili, že úspěch v Afghánistánu je na dosah.

Pikantní na české diskuzi bylo, že zatímco v západních zemí včetně USA či Británie novináři běžně přicházeli s investigativními články i knihami o skutečné situaci, o nezdarech i zločinech páchaných jejich vlastními vojáky, v českém prostředí vždy byla tendence tyto jevy ignorovat, popírat či bagatelizovat a kritici bývali káráni, že podkopávají obraz a zájmy atlantického spojenectví. Vzpomeňme na dodnes nevyřešený případ zajatce Vahídulláha Chána, kterého podle všeho v říjnu 2018 umlátili čeští vojáci – zdejší veřejnost se o skandálu dozvěděla až díky vyšetřování v USA a práci tamních žurnalistů.

S tím ale kontrastuje třeba vybudování polní nemocnice, která už v roce 2002 v Kábulu pomáhala i stovkám místních, často nesmírně chudých civilistů, pro které byl kvalitně vzdělaný a vybavený lékař něco jako mimozemšťan. Dodnes pamatuji své obavy, aby v mých reportážích neprobleskovalo mé vlastní dojetí z toho, jak česká vláda v zemi užitečně pomáhá.

Slogany nestačí

Kdy přišel ten zlom, proč dnes ty rozpaky? Možná proto, že jsme zůstali moc dlouho, honili jsme v Afghánistánu příliš mnoho zajíců najednou a musel to být až kontroverzní americký prezident Donald Trump, který rozhodl, že je potřeba tuto situaci utnout a ze země odejít a loni se na tom dohodl s úhlavním nepřítelem – Tálibánem.

Pro mnohé země není takové hořké rozuzlení žádnou novinkou, stačí vzpomenout na sovětskou okupaci Afghánistánu, izraelskou okupaci Libanonu, americký Vietnam. Mnozí Češi ale možná až teď seznávají, že „svazácký“ zápal politiků a jednoduché slogany na řešení globálních složitostí prostě nestačí.

O autorovi| Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha