Znáte to. Tu scénu, kdy tatínek vyhazuje svého malinkého potomka do vzduchu. Máma, pokud to nedopatřením vidí, se přitom obvykle chytá za hlavu a za srdce a přiznám se – mně taky občas trochu zatrne. Jenže ten cvrček se po každém chycení skoro dusí smíchy a přitom neví, jestli se víc bát, nebo radovat. Ono je to od každého trošku – a o tom to právě je. Kde je táta, tam to zavání dobrodružstvím.

Starostlivé mámy (a mě) by přitom mohl naprosto uklidnit letmý pohled na statistiku. „Letecký den“ (je-li podnikán s rozumem) je bezpečný. Za dva a půl milionu let, či jak dlouho náš živočišný druh trvá, celkem 99,9 % tatínků svou ratolest chytilo. Jsme tedy potomky zdatných chytačů.

Připomnělo mi to jeden psychologický výzkum. Vědci sledovali plavání rodičů s miminky v bazénu. Mámy o něco častěji než tátové měly své dítě obrácené k sobě a živě s ním komunikovaly. Tátové zas častěji než mámy chlapečka či holčičku otočili směrem od sebe, „do světa“, a plavali s nimi tak, že je drželi před sebou, jako by jimi chtěli rozrážet vlny. Už slyším vaši námitku, že tu propaguji genderové stereotypy. Samozřejmě nejsou v bazénu i v životě mámy vždycky a jen „bezpečné“ a tátové „dobrodružní“. Znám maminky, co se s malými „vodníčky“ nebojí potápět (ať žije reflex, díky němuž se neutopí), a táty, co se neodváží vykročit ani z brouzdaliště. Všecky kultury na planetě ale chápou, že mezi mámou a tátou nějaký rozdíl je, i když třeba není jednoduché ho popsat. Jen nám to v poslední době, mám ten pocit, nějak začíná dělat problémy.

Já – dnešnímu světu navzdory – na dobrodružné táty věřím. Zvlášť na toho nebeského, s mateřským srdcem. Když mi někdy bývá úzko a přemáhá mě pocit, že se mi ztratila půda pod nohama, říkám si: „Aha, tak teď letím. Jen doufám, že mezi nebem a betonem je ten Táta, co mě chytí.“