Anděl Páně – 18. července
Ježíšův postoj, který sledujeme v evangeliu (Mk 6,30–34), nám pomáhá pochopit dva důležité aspekty života.
Prvním je odpočinek. Apoštoly, kteří se vracejí z misijní práce a nadšeně vyprávějí, co všechno vykonali, Ježíš vlídně vyzývá: „Pojďte všichni na opuštěné místo a chvíli si odpočiňte.“ Ježíš nám přitom dává cenné poučení. Ačkoli se raduje, když vidí své učedníky šťastné díky zázrakům a kázání, nezdržuje se pochvalami a otázkami, ale zajímá se o jejich tělesnou a vnitřní únavu. A proč to dělá? Chce je varovat před nebezpečím, které vždy číhá i na nás: před nebezpečím, že se necháme strhnout šílenstvím konání, že se chytíme do pasti aktivismu, v němž jsou nejdůležitější výsledky a pocit, že jsme „absolutními protagonisty“. Jak často se to v církvi stává: jsme zaneprázdnění, spěcháme, myslíme si, že všechno závisí na nás, a nakonec riskujeme, že Ježíše zanedbáme a že se vždy budeme stavět do centra. Proto zve Kristus učedníky, aby si na chvíli odpočinuli s ním. Není to jen tělesný odpočinek, ale také odpočinek srdce. Protože nestačí jen „vytáhnout zástrčku“, ale musíme si opravdu odpočinout. A jak se to dělá? Musíme se vrátit k jádru věci: zastavit se, ztišit se, modlit se, abychom nepřecházeli z pracovního shonu do shonu prázdnin. Ježíš se nevyhýbal potřebám davu, ale každý den se před vším ostatním uchýlil do modlitby, do ticha, do důvěrného vztahu s Otcem. Měla by nás provázet tato jeho vlídná výzva – odpočiňme si na chvíli. Dejme si pozor, bratři a sestry, na výkonnost, zastavme zběsilý spěch, který diktuje naše plány. Učme se vypnout mobilní telefon, kontemplovat přírodu, obnovovat se v dialogu s Bohem.
Evangelium říká, že Ježíš a učedníci nemohou odpočívat, jak by chtěli. Lidé je vyhledávají a hrnou se k nim ze všech stran. Pak se dostaví soucit. A zde je druhý aspekt: soucit, což je Boží styl. Blízkost, soucit a vlídnost. Kolikrát v Bibli najdeme tuto větu: „Slitoval se nad nimi.“ Ježíš se věnuje lidem a pokračuje ve vyučování (srov. Mt 6,33–34). Zdá se to být v rozporu, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jen srdce, které se nenechá strhnout spěchem, je schopné se pohnout – to znamená nenechat se strhnout sebou samým a věcmi, které je třeba udělat, a uvědomit si druhé, jejich zranění a potřeby. Soucit se rodí z kontemplace. Naučíme-li se skutečně odpočívat, staneme se schopnými opravdového soucitu. Budeme-li pěstovat kontemplativní pohled, budeme vykonávat činnosti bez dravého postoje těch, kteří chtějí všechno vlastnit a spotřebovávat. Zůstaneme-li v kontaktu s Pánem a nebudeme-li znecitlivovat nejhlubší část svého nitra, pak věci, které je třeba vykonat, nebudou mít moc vyrazit nám dech a pohltit nás. Potřebujeme „ekologii srdce“, která spočívá v odpočinku, kontemplaci a soucitu. Využijme k tomu letní čas!
