KNIŽNÍ TIP Hany Svanovské

Už u čapkovského výboru bylo celkem jasné, že Putna využil nejen své literárněkritické erudice, ale především schopnosti „číst“ daného autora mimo zavedený kánon. V případě Ivana Jirouse se vydal cestou zdánlivě lépe probádanou, protože „Magor“ je mnohými dávno přijímán (i odmítán) právě coby básník silně spirituálně vyhraněný.

Jenže Magorské modlitby jsou vším jiným než jen další edicí „vybraných básní“. Putna vede s Jirousem, kterého znal velmi dobře osobně, cosi jako dialog mezi nebem a zemí; veřejnou rozpravu o Hospodinu, v níž se s empatií vžívá do různých poloh Jirousova komplikovaného katolictví, aniž by „cenzuroval“ stopy jiných náboženských tradic přítomných v jeho poezii.

Vůbec přitom nevadí, že se Putna v jednotlivých oddílech knihy snaží Magora – navzdory jeho nezařaditelnosti – po svém kategorizovat. Bůh je pro Jirouse v Putnově podání Stvořitelem, Vykupitelem a Utěšitelem, jednotlivé prvky Jirousova specifi ckého prožívání víry jsou představeny jako „andělé“, „Panna Marie“, „Svatí staří“ a „Svatí noví“; sám Jirous je pak Putnou vnímán jako „hříšník“, „vzpurník“ a „vděčník“.

Z upřímnosti rozporuplného srdce

Jednotlivé Jirousovy básně, známé z Magorovy Summy, interpretuje Putna pomocí graficky odděleného textu, který výběrově cituje související či doplňující pasáže z Magorova zápisníku, Magorových dopisů a Magorovy oázy, tedy dalších dílů Jirousových sebraných spisů, které vydalo v uplynulých letech nakladatelství Torst. Využívá i svědectví Jirousovy ženy Juliany nebo dcer Františky a Marty.

Jako zcela osobitou, nikoli pouze přidanou hodnotu Magorských modliteb je ale třeba brát především jeho vlastní biblická a teologická ukotvení. Ta fascinují hutností, stručností i čtenářskou vstřícností, kdy nevnucují žádné hotové odpovědi. Z motivů Jirousovy poezie tak kniha konstruuje vnitřně nejednoznačný svět, kterým se znovu potvrzuje, proč se Magorovo dílo dostává v křesťanském kontextu do podobných souvislostí, v jakých fungovala jeho občanská tvrdohlavost a zaťatost v rovině celospolečenské – tedy do roviny kontrakultury. „Rouhat se může pouze věřící,“ tvrdíval Jirous. V knize pak obdobně provokuje: „Katolickou církev vždycky posunovali dál heretici.“ Možná to je jeden z důvodů, proč má jeho „magorská“ modlitba šanci prorocky oslovovat další generace čtenářů. Putnův počin přesvědčivě dokazuje, že modlitba neznamená jen zavedený a institucionálně „posvěcený“ akt, ale svébytný tvar, kde je Bůh vyvoláván zcela svobodně a se vší rozporuplností, s jakou ho v různých životních situacích vnímáme.

Martin C. Putna (ed.): Ivan Martin Jirous – Magorské modlitby (Biblion 2021)

O autorovi| Autorka připravuje pořad Knihovnička v Radiu Proglas.