Nejmladší legenda o sv. Prokopovi se datuje do doby císaře Karla IV. Hovoří o vyzdvižení ostatků z hrobu a jejich přenesení k oltáři (elevaci), čímž byl uznán za svatého. „Pokud se u hrobu světce děly zázraky, pokud byl obecně uctívaný a respektovaný lidem, mohlo tehdy namísto pozdějšího právního procesu kanonizace posloužit přenesení ostatků (translace) na čestné místo,“ potvrzuje medievalistka Eva Doležalová z Historického ústavu Akademie věd ČR.

K zemským patronům Prokopa přiřadil už král Přemysl Otakar I. ve 13. století. A císař Karel IV., který později liturgii ve staroslověnštině na Sázavě obnovil (a založil též Emauzský klášter), byl velkým propagátorem prokopského kultu. I díky tomu jsou dnes místa úcty k českému světci všude po světě (ve Volyni, Lužici, Slezsku nebo Chicagu).

Sázavští řeholníci původně po smrti zakladatele své komunity (1053) z kláštera na pár let odešli. Vrátili se během vlády krále Vratislava II., který chtěl na Sázavě obnovit liturgii v národním jazyce. Král Břetislav II. roku 1090 (deset let před svou smrtí) ale Prokopovy následovníky z kláštera definitivně vypudil do vyhnanství v Uhrách a nahradili je latinští mniši z pražského Břevnova.

S proměnou liturgického jazyka na Sázavě probíhaly i stavební úpravy. Původní románskou rotundu počátkem 14. století za opata Silvestra začala postupně nahrazovat gotická přestavba v baziliku. „Je doložené, že zde pracovala huť Matyáše z Arrasu, dvorního stavitele Karla IV.,“ vypichuje sázavský farář Radim Cigánek, zatímco nás provádí rozsáhlým komplexem.

Přestavba ale nikdy nebyla dokončena – zbylo po ní již zmíněné torzo, jeden ze symbolů Sázavy. Následně za husitských válek klášter vyhořel a značně zchátral, i když jej polní vojska nedobyla. „I Prokop Holý zřejmě ctil svého patrona,“ uvažuje P. Cigánek nad tím, co mohlo husitského vojevůdce vést k tomu, aby klášter ušetřil. Prokopa jako posledního světce jednotné církve (před Velkým schizmatem mezi východní a západní církví roku 1054) totiž ctí mimo pravoslavných i husité nebo někteří protestanti. „Po husitských válkách a chátrání se zde ovšem propadl strop,“ přibližuje kněz při prohlídce krypty, vedle níž lze rozeznat základy původní románské části kostela. Ostatky, které se zde našly roku 1588, byly prohlášeny za Prokopovy a slavnostně převezeny do kostela Všech svatých na Pražský hrad. Až 400 let po této translaci však antropologové identifikovali, že tehdy byly k Prokopovým ostatkům shrnuty i ty od jiných osob. „Výzkumy Emanuela Vlčka z roku 1987 ukázaly, že kosterní pozůstatky jsou složeny z více jedinců obojího pohlaví a různého věku. Neznamená to ale, že došlo k podvodu – výzkum dokládá složitost historie kláštera, kterou přervaly husitské války,“ vysvětluje Doležalová. Na Pražském hradě se s nejvyšší pravděpodobností dnes nachází pouze originální lebka a další Prokopovy ostatky se dostaly i do relikviářů mimo klášter – například i do Broumova.

Po pozdějších barokních přestavbách duchovní život kláštera roku 1785 ukončily josefínské reformy. Začátkem 19. století konvent noví majitelé přebudovali na zámek. A teprve za P. Karla Methoda Klementa, obnovitele Sázavy z let 1940–41 a 1945–1957 a zakladatele skautského ministrantského oddílu Legio angelica, se emauzští benediktini rozhodli vrátit staroslověnštinu na Sázavu zpět. Právě P. Klement tehdy objevil zasypanou Prokopovu jeskyni pod románskými základy kostela. „I za nejtvrdšího bolševismu areál také stále opravoval,“ vzpomíná na odvážného kněze před jeho bustou na jedné z klášterních zdí P. Cigánek.

Sázavský klášter nyní spravuje církev, Národní památkový ústav a pražští benediktini. Na komplikovaném vlastnictví se podepsalo, že klášter roku 1951 komunisté kompletně znárodnili, nenechali tedy církvi ani kostel s farou, jako tomu bývalo jinde. Roku 1965 byl klášter vyhlášen Národní kulturní památkou. Část objektu získala církev před pěti lety zpět v restitucích. O tři roky později se začalo s opravami, které vycházejí na 120 milionů korun a hradí je převážně evropské fondy. Spoluúčast farnosti je sedm milionů korun (z darů a hospodářské činnosti) a přispělo i pražské arcibiskupství.