Areál svatoprokopského poutního areálu se měl po dvouleté komplexní rekonstrukci původně otevřít na konci loňského roku, pak ve výroční den Prokopovy smrti, tedy 25. března († 1053). Pandemie i chladné počasí však stavební práce zbrzdily, takže klášter otevřel své brány až ve druhé polovině června. Vše prodloužila i rekonstrukce sanktusníku (štíhlé věžičky kostela) nebo tympanonu (plochy nad vstupním portálem kostela). „Když se do nich tesaři pustili, zjistili, že je konstrukce střechy kostela v havarijním stavu a je potřeba udělat novou,“ líčí v neděli 20. června po slavnosti požehnání areálu Ivo Knížek, který měl na starosti stavební dozor. „Vyzvedli jsme ji heverem do výšky a šest měsíců měli nad kostelem levitující střechu! Co šlo, složili jsme pak zpátky jako lego,“ dodává s hrdostí.

Na obnově se podílelo 150 lidí – od řemeslníků po restaurátory. Zbrusu nová je fasáda kostela a prokoukl i jeho interiér včetně varhan, které zrekonstruovala zbraslavská dílna Rudolfa Valenty. A mimo monumentálního gotického torza z červeného pískovce (pozůstatku nedokončené středověké přestavby) se obnovilo i nádvoří před zrekonstruovanou farou a bývalými konírnami.

Krypta „v nebi“

Klášter ve středověku proslul slovanskou liturgií a písemnictvím. Zdejšímu skriptoriu se připisuje vznik pozdějších Pražských hlaholských zlomků. Tradice liturgie slavené v národním jazyce na návštěvníka dýchne hned u vstupu do kostela. Zdobí jej totiž mříž s nápisy v hlaholici ze Studia acht architekta Václava Hlaváčka, autora projektové dokumentace obnovy. Dobovou atmosféru má i krypta, jejíž lustr ve tvaru kružnice (dílo sklářů z Nového Boru) odráží slova v hlaholici na okolní stěny. „Sázava je jedním z mála míst na světě, kde vcházíte do krypty, ale jste ‚v nebi‘ – okny se díváte nad koruny stromů. Jsem vděčný, že jsem mohl dokončit toto dílo architekta Jana Sokola (otce nedávno zesnulého filozofa), které komunisté v 50. letech znemožnili,“ zdůrazňuje Hlaváček. Na Sázavě nyní zbývají dokončovací práce. A jakmile budou peníze, může tým pokračovat ještě restaurováním kostelních lavic – dodává Ivo Knížek.

Svatý Prokop (kolem roku 970–1053) pocházel ze zemanské rodiny z nedaleké Chotouně, oženil se a měl syna Jimrama. Působil na hradišti Kouřim na Kolínsku a později (už asi jako vdovec) přišel do Břevnovského kláštera, kde přijal řeholní jméno Prokop. Pak se vydal poustevničit do dnešního pražského Prokopského údolí a kolem roku 1007 odešel na Sázavu. Zde žil asketickým životem, mýtil les a obdělával získanou půdu. O 25 let později založil klášter – čtvrtý nejstarší v Českých zemích. „Oproti Břevnovu nebo Zbraslavi byl zpočátku poměrně malý, žilo zde 20 mnichů,“ říká P. Radim Cigánek, duchovní správce farnosti Sázava – Černé Budy, který zde působí šest let a na obnovu místa dohlížel. Původní kostel byl dřevěný a obklopovala jej soustava srubů. Později zde byla vybudována kapitulní síň, křížová chodba, dormitáře (ložnice mnichů), kuchyně a sklad potravin (celarium), refektář, šatna (vestarium) či zmíněné skriptorium. Nejstarší kamennou stavbou je tzv. tetrakoncha, pětiapsidová rotunda, která sloužila jako románská svatyně a jejíž základy jsou dodnes vidět v klášterní zahradě.