V 80. letech jsem si poprvé přečetl Opaskovy verše o svém řeholním patronu: „Můžeš se prokopat k lidskému srdci / a zemi zkypřit svou motykou, / ty, který hlídáš ďábla na řetěze, / ty, který ho z řetězu jako jiní nepouštíš, / země by to již neunesla.“ Denně mám před sebou v břevnovské bazilice Brandlův obraz sv. Prokopa. Jako světce, který „hlídá ďábla na řetěze“, ho známe z duchovních dějin našeho národa. Je to překonané poselství?

V posledním desetiletí 20. století se mnoha milionů lidí dotkl dopis znásilněné bosenské novicky, která své generální představené v Římě napsala: „Musí přece někdo začít lámat řetěz nenávisti, který tak hyzdí naše země. A dítě, které přijde, přijde-li, budu učit jen a jen lásce. Ono pak, narozené z násilí, bude vedle mě svědčit, že člověk je velký jen jedním, a to odpuštěním.“

Ano, nad zlem se dá a musí vítězit, jinak by to „země již neunesla“. Myslím, že to byla hlavní touha též početných zástupů mnichů, kteří už od konce 3. století zalidňovali pustá místa křesťanského Východu, posléze i Západu. Mnišský boj byl především bojem se zlem v srdci a se Zlým ve světě. Tato touha vedla Prokopa do ticha sázavské samoty.

Nebyl jediným, který šel za touto touhou. Roku 1053 po sobě zanechal životaschopnou benediktinskou komunitu, pro niž byl vždy „pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali, než se ho báli“, jak praví jeden životopisec. To bylo věrné naplnění požadavku na opata podle Benediktovy Řehole: „magis prodes sequam praeesse“ („spíše pomáhat než vládnout“). To je stále aktuální pro všechny, kteří zastávají jakoukoliv vedoucí pozici v kterémkoliv společenství. Proto jsem si tato slova určil jako motto své opatské služby.

Snažit se držet zlo na uzdě a naplňovat důsledně princip pravého otcovství – to je Prokopovo poselství pro naše století, aby nás naše země ještě unesla! Na to myslím, když si prohlížím pohlednici z počátku 80. let, na níž je rukou Anastáze Opaska napsáno smluvené heslo, jímž mi měl udělit řeholní jméno: „Pozdravuji též Prokopa!“

O autorovi| P. PROKOP SIOSTRZONEK OSB, arciopat Břevnovského kláštera