S touto otázkou – většinou položenou s mírným úsměvem – se setkávám docela často… A ještě častěji to vypadá tak, že když někomu řeknu, že jsem bosý karmelitán, jeho pohled nenápadně (nebo nápadně) sklouzne k mým nohám. Tam se většinou přesvědčí, že boty mám, a následuje zmíněná otázka. Jak to tedy je s bosými karmelitány a botami? A proč se jmenujeme bosí?

Skutečně chodíme obutí, v botách či sandálech, podle roční doby, jako ostatní lidé. Ten název má svůj historický původ v 16. století. Tehdy se totiž pokusila Terezie z Avily spolu s karmelitánem Janem od Kříže, mladším o dvacet sedm let, obnovit karmelitánský řád, který se za těch několik staletí své existence poněkud odchýlil od původních ideálů.

V čem spočívala tato reforma? Terezie na prvním místě chtěla vrátit karmelitánům jejich kontemplativní rozměr, tedy to, aby pečovali o vnitřní modlitbu, meditaci. To se z řádu totiž vytratilo. V klášteře Vtělení v Avile, do něhož Terezie vstoupila, žily dvě stovky sester. Navíc měly různá privilegia a postavení podle stavovského původu. Některé bohaté dámy si s sebou do kláštera braly dokonce služebnictvo. O rodinné atmosféře nemohla být řeč.

A proto Terezie odchází s hrstkou sester a zakládají malý klášter sv. Josefa. Vracejí se k prostému způsobu života a hlavně ke kontemplativní modlitbě. Klauzura jim v tom má být pomocí. A protože boty byly v té době luxus, chodily v sandálech. Bez ponožek samozřejmě – vždyť jsme ve Španělsku. S Janem od Kříže pak zakládají i reformované kláštery mužské. Terezie za svého života založila ještě šestnáct dalších klášterů, které si začaly říkat bosé, právě s odkazem na zmiňovaný ideál prostého života.