Štěpán Bekárek, učitel a tramp 

Patřím k lidem, kteří milují přírodu, a rád tam trávím spoustu času, odpočívám a nepobývám v ní jen půl dne na procházce, ale třeba celý víkend, týden, na túře. A do podobných part lidí samozřejmě patří nebo přicházejí i kněží. To se pak slouží mše svatá nejen v kostele, ale i na trampské osadě, někde v horách nebo na vodě u řeky. Mnohokrát jsem zažil, že při zachování všech liturgických pravidel může chrám přírody plnohodnotně nahradit chrám postavený lidskýma rukama. A lze tak zažít eucharistickou oběť v chrámu, který vybudoval sám Bůh.

Prožil jsem pod širým nebem při mši svaté mnohem bližší spojení s Bohem než uvnitř některých kostelů. V přírodě je to mimořádná událost. Navíc je to doba, kdy mám volno, nemusím se soustředit na práci, ale mnohem více na svůj vztah s Bohem. Do takového prožívání jsem pozval i svoje děti. Když jsme mívali bohoslužby na trampské osadě, přijali takovou formu mše svaté jako součást přirozeného prožívání své víry a volných chvil. Teď už jezdí na skautské tábory katolického Junáka a tam jsou mše v přírodě také, takže k naší rodině to zkrátka už patří.

Martin Kameník, student a skaut 

Když vyrůstáte ve víře, znáte bohoslužbu v kostele, kam chodíte odmala každou neděli. A najednou s partou skautů nebo salesiánů zažijete velké přiblížení mše svaté. Liturgie v chrámu má svou hloubku a význam, ale tohle je bližší a intimnější.

Během prázdnin zažívám mše svaté v přírodě na dvou táborech, kterých se účastním. Na přípravě místa a všeho, co je pro mši svatou zapotřebí, se podílí prakticky celý tábor. V kostele je naproti tomu vše nachystané a přijde mi, že se tam spíše účastníme a do společného slavení příliš nevstupujeme. Tady je to přesně naopak. V přírodě také vystoupí do popředí společenství, protože kolem oltáře se schází skupina lidí, kteří v tu chvíli prožívají tábor, znají se, sdílí spolu pak i duchovní zážitek. Krásná byla například mše svatá v teepee, kde uprostřed hořel oheň. Před bohoslužbou oběti jsme přiložili a ta záře symbolicky osvětlovala eucharistii při proměňování. Krásné jsou mše svaté, když začne pršet a ona přesto neskončí, nepřerušíme ji, protože ta chvíle má navzdory počasí velkou váhu. Při liturgii v přírodě tak prostupuje svět posvátného, přírody a společenství. Je to velmi bezprostřední a přirozené.

Petr Křížek, průvodce duchovních poutí po Izraeli 

Je brzy ráno. Dole hluboko pod námi lze zahlédnout Jordán, ústící do Mrtvého moře. Kolem nás se rozkládá jen poušť, suchá, kamenitá Judská poušť. Na malém ostrohu přímo před námi se tyčí nenápadný, z kamenů vyskládaný oltář. Obrazy pustiny liturgii zcela přirozeně prostupují. Začínáme úkonem kajícnosti. Hluboká a bezvodá wádí (údolí vzniklé erozí občasného vodního toku v oblastech pouští a polopouští – pozn. red.) kolem jako by zrcadlila vyprahlost naší duše. Následují čtení z Písma. Ano, takto zní hlas volající na poušti. Mírný vánek ho zanáší i k těm, co sedí opodál. Do pouště zní také radostná zvěst. Zde je její autentické místo. Sem patří: do pouště našich životů. A následuje krátká homilie. Snad podobně promlouval Ježíš někde nedaleko odtud (vždyť Jericho je na dohled) ke slepému Bartimaiovi či zvědavému Zacheovi. Teď hovoří do mého srdce.

Třebaže kněz není předpisově liturgicky oblečen, což zde skutečně není snadné, mnohem více než kdykoliv jindy si při eucharistické modlitbě uvědomuji, že je „oblečen v Krista“, mluví a jedná in persona Christi. Na závěr zpěvu „Svatý, svatý, svatý“ mi probleskuje hlavou, že jeho část v originále zazněla poprvé o několik kilometrů dále na úpatí Olivové hory. A podobné myšlenky mě napadají i při slovech proměňování. Po přijímání poodcházím stranou a jen hledím do krajiny. Nic neříkám, jen mlčím. „Jděte ve jménu Páně,“ zaznívá najednou do ticha a my se zvedáme, abychom pokračovali na cestě do Jeruzaléma – toho pozemského, vzdáleného necelých 20 km, i toho nebeského, kam, máme naději, že jednou doputujeme.