Sociolog Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny mluví o nebezpečí nevidění některých témat a bolestí naší společnosti: „Bojím se, že naše slepé skvrny jsou velké, protože nevznikly přirozeně. Vypálili jsme si je do sítnice vytrvalým pohledem do oslňujícího svitu debaty o několika nejvyšších politicích, jejich výrocích a kauzách.“

Nabízí se otázka, zda patří také k naší víře a jejímu společnému prožívání ve farnostech nebo v církvi jako celku, že jsme k některým místům a bolestem lidí či celé společnosti slepí. Platí i o nás, že si tyto slepé skvrny vypalujeme debatou o několika kauzách a výrocích? A co by nám mohlo navrátit zrak?

Obraz do sebe zahleděného oka představuje do sebe zahleděnou církev. Vystačí si sama, nepotřebuje se dívat ven. Rezignovala na své poslání jít do světa, svoji energii věnuje sebeprohlížení, které je ale de facto slepotou. Nenaplňuje totiž své poslání, nežije to, co jí bylo dáno.

Zahleděnost do sebe

Nutnou podmínkou, aby oko zjistilo, kde jsou jeho slepé skvrny, je odvaha otevřít se a podívat se kolem sebe. Podobně to platí u církve. I zde je nutnou podmínkou k objevení skvrn její otevření se, vycházení. Je to docela paradox. Až když se pokusím podívat na svět, přichází otázka, co při tomto pohledu nevidím a co přehlížím. Dokud jsem v klidu uzavřenosti, dokud si vystačím sám, o nějakých slepých skvrnách není možné mluvit. Do sebe uzavřená církev může často žít s pocitem, že žádné slepé skvrny nemá. Že je její pohled dokonalý. A vlastně i je. Je dokonale slepý.

Šance, že slepé skvrny církev objeví, se zvětšuje tím, když začne naplňovat Ježíšovo poslání, které vzhledem ke světu dostala. Jít a hlásat evangelium. Podobně je to i v případě naší společnosti a Daniela Prokopa. Tím, že přemýšlí nad posláním společnosti vzhledem ke svým členům, tím, že se snaží k lidem kolem skutečně vycházet, začne být schopný vidět, že jsou nějaká slepá místa, a mluvit o nich.

Jak je tedy konkrétně možné objevit slepé skvrny církve? „Uvidět slepé“ skvrny, to zní jistě paradoxně. Už z toho je zřejmé, že tento proces nebude úplně obyčejný. Pomoci nám v něm může pohled z jiné strany, nejlépe z periferie. Krásný příklad najdeme už ve Starém zákoně. Král David, velmi zbožný a citlivý člověk, najednou nevidí veliké hříchy, které vykonal. Jak to, že si jde v klidu lehnout a nevidí, že nechal zabít Uriáše, tedy muže své milenky? Co vytvořilo jeho slepotu? Co vypálilo jeho slepou skvrnu?

Nešťastný Davidův příběh začíná tím, že David přestane vycházet. Vypráví o tom jedenáctá kapitola Druhé knihy Samuelovy. V čase, kdy králové táhnou do boje, David zůstává v Jeruzalémě. Jako oko, které přestane dělat to, k čemu je určené. Jako církev, která nevychází. I David místo vycházení zůstává uzavřený do sebe. Vše další je toho následkem. Nejen že neplní své královské poslání, ale spí se ženou svého vojáka, kterého následně nechá usmrtit. A co ho z této jeho uzavřenosti a slepoty vysvobodí?

Potřebujeme Nátany

David může odhalit svoji slepou skvrnu jen tím, že se na svět podívá z jiného úhlu. Jen když najde odvahu opustit svoji pozici a koukne se na to očima druhého, dokáže spatřit své slepé místo. Do toho se však člověku moc nechce a často toho ani sám není schopen. Proto potřebuje David proroka Nátana, který mu v tom pomůže. Konkrétně se to stane, když mu prorok vypráví podobenství o boháči, který okradl chudáka o jedinou ovečku. David se spontánně postaví na chudákovu obranu a nazve boháče vrahem. Díky podobenství, které mu Nátan vypráví, dokáže opustit svůj pohled na věc a vidět svět očima chudáka. Právě v tom momentě ho Nátan navrátí do jeho pozice. „Ten muž jsi ty!“ (2 Sam 12,7). Krásně toto podobenství rozebírá italská teoložka Stella Morra ve své knize Dalle periferie un altro sguardo. Papež František o této Nátanově metodě říká, že skutečnost se lépe vidí z periferie než z centra. Znamená to, že každý z nás, pokud se dívá na svět jen svýma očima a ze svého úhlu pohledu, nutně bude mnohdy trpět slepými skvrnami. Když najde odvahu, nechá se pozvat druhým a pohlédne na svět z jeho úhlu, má velkou pravděpodobnost, že tato slepá místa objeví.

To, co platí o jednotlivcích, platí samozřejmě také o církvi jako celku. I církev potřebuje odvahu podívat se na svět a problémy, dokonce i na sebe samu z jiného úhlu pohledu. Jenže stejně jako u Davida, i u nás jako jednotlivců či církve funguje obranný mechanismus. Málo pomůže, že nás někdo o něčem jen informuje. Nátan také Davidovi neřekl, že udělal něco špatného. On mu díky podobenství pomohl uvidět život z jiného úhlu pohledu. Proto jsou i pro církev tolik důležití proroci dnešní doby a jejich podobenství. Potřebujeme druhé, potřebujeme jejich pohled, potřebujeme uvidět sebe sami i celou církev jejich očima. Jinak slepé skvrny neodhalíme.

Docházíme tedy k poslední otázce. Jak to konkrétně udělat, aby se v církvi dostávali ke slovu Nátanové a aby se jim naslouchalo? Jak vytvořit prostor, ve kterém Nátanové najdou odvahu mluvit a Davidové najdou odvahu naslouchat? První pomocí v této snaze je pro nás Písmo. Pokud se do něj zaposloucháme a neohladíme jeho ostrost, pokud jej čteme ve společenství, pokud jej čteme s ochotou nechat se jím překvapit a usvědčit, a hlavně pokud při tom prosíme o Ducha Svatého, Pán nás pomalu bude uvádět do celé pravdy, kterou bychom jinak nemohli snést (srov. Jan 16,12n). Tak jako David se jím můžeme nechat vyvést z našeho úhlu pohledu a uvidět věci jinak.

Papež František často opakuje, že nikdo se nezachrání sám. Platí to zřejmě i o slepých skvrnách. Nikdo je neuvidí sám. Proto je třeba ve všech komunitách a církevních službách i pozicích cíleně promýšlet a budovat službu Nátanů. S jemnou nadsázkou by do našich zpovědních zrcadel měly přibýt otázky: Mám svého Nátana? Nechávám ho mluvit a naslouchám mu? A jsem statečným Nátanem pro lidi, ke kterým jsem poslán?

O autorovi| P. JOSEF PROKEŠ, Autor je farář ve Vodňanech, stará se o poutní místo Lomec