V životě potkáváte různé lidi. Kladete si otázku, kdo je váš bližní?

Já mám spíš opačnou tendenci pustit si k sobě až moc lidí. Pro mě nebyl problém vyjít ze sebe, ale moudře rozlišovat, ke komu mě Bůh posílá a ke komu ne. A nemít nějaké velké výčitky, když člověk „nezachrání“ všechny okolo. Takže moje celoživotní téma zní, jak to správně pojmout, aby člověk šel za lidmi, za kterými má jít, a zároveň si neléčil spasitelský komplex.

Jak se to dá zjistit?

Musím se ptát, kam mě Bůh volá. A nejsnáze to člověk rozliší, když se dívá na Krista. Nedá se totiž najít univerzální pravidlo napříč lidmi, ani ve vlastním životě. Bližní má být pro mě Kristem a je to Kristus, který mě k němu volá. Je to provázané dohromady.

Můžete uvést nějaký příklad ze svého života?

Lidé, k nimž jsem poslaná, jsou děcka ve škole. V jejich případě mám pocit, že se Hospodin dost jasně vyjádřil, že mě tam chce mít. Tehdy jsem neučila a vůbec jsem neplánovala, že budu měnit svou práci. Ale najednou se to tak semlelo, že jsem byla během měsíce na pohovoru. Měla jsem pocit, že se děje něco, čeho se účastním, ale vůbec to nemám pod kontrolou. Opravdu jsem vnímala, že se mě Hospodin snaží dostat do školství. Dnes učím na odborné škole, mí studenti jsou i na výučních oborech. A spousta lidí se diví, jak tam můžu učit, že by to vůbec nedali. Jenže já mám ty studenty fakt ráda, a to i v těch situacích, které bych u jiných lidí nebo i u svých blízkých tak snadno nepřešla. Ve škole ale nad tím přimhouřím oko, jak je mám ráda. Zdá se mi to až nadpřirozené, protože já jsem obecně docela cholerik, i když mi to děti nevěří. Světýlkem, že mě někam Bůh volá, je tedy to, že tam cítím mimořádnou radost, mimořádnou lásku k lidem a to, že mě to neničí.

Když vycházím vstříc svým bližním, dostaví se nějaké potvrzení mé snahy?

Hlavně si musím přiznat, že nejsem zodpovědná za výsledky. Hospodin po mně možná chce, abych udělala jen ten jeden krok. Jde o to poznat, co přesně mám dělat. Máme být spokojení s tím, že konáme, co po nás Bůh žádá, bez ohledu na to, jestli vidíme výsledky. Když člověk nepřejde do patologického rozdávání se, tak člověka víc naplňuje to, že dává, než když dostává. Můžeme tak na světě zanechat stopu – a to myslím rezonuje v hlubokých úrovních naší lidskosti a naplňuje nás to pocitem smysluplnosti.

Dá se říct, že se snažíte své bližní doprovázet?

Spíš vnímám, že jsou mi někteří lidé svěřeni na delší dobu. Nicméně ten druhý je tím, kdo má rozhodovat o svém životě. Nejlepší pomoc je tedy taková, která druhému umožňuje stát na vlastních nohou. Jeho život je v první řadě jeho zodpovědnost. Život není vždy snadný a často potřebujeme někoho, o koho se můžeme opřít, kdo nám bude věřit. Klíčové je být druhým po ruce, aby vnímali, že tady jsem a že jim můžu pomoct.

Překvapilo vás někdy, že vám Bůh svěřil právě tohoto člověka?

Občas jsem cítila, že jsem ke konkrétnímu člověku poslaná, a přitom bylo velmi těžké překonat všechny bariéry a najít společnou řeč. Až třeba po čase tito lidé přišli a řekli mi, že jsem jim opravdu pomohla. U puberťáků to tak bývá. Občas si na vás vylijí své emoce, ale přitom to nemyslí zle. Nepřekvapí mě, že se mi svěřují se svými problémy, to se mi stává často. Nepřestává mě ale překvapovat a naplňovat úžasem, co Bůh dělá, když se ohlédnu a vidím, že v životě některých bývalých studentů se udály opravdu velké lidské proměny.

V jedné přednášce o evangelizaci jste mluvila o srdci zlomeném pro ztracené. Co to znamená?

Snadno se můžeme neúmyslně dostat do povýšeného postoje, že „já znám Krista a ten druhý ne“. Tím pádem cítím, že jsem na tom lépe než on, a vztah je pak nevyrovnaný. Evangelizuji svrchu dolů a to není vůbec dobré. Když ale mám srdce zlomené pro ztracené, pak se ta nerovnost srovnává. Když vidím, že druhý je zlomený a zraněný, musím si přiznat, že já taky. Jsme na jedné lodi a Boží pomoc potřebujeme všichni. Vztah má hned úplně jinou dynamiku, když si uvědomím, že to nejdůležitější do srdce druhého nevnáším já, ale Hospodin. Zlomené srdce je otázka křehkosti. Pokud k druhému přistupuji s takovým postojem, vzdávám se iluze piedestalu, že já jsem v pořádku a jdu za těmi, kdo v pořádku nejsou.

Dejme tomu, že umím rozlišit, za kým jsem poslaný. Ale něco nás s tím člověkem dělí – není mi sympatický, má radikálně jiné názory než já… Jak tyto rozdíly překonávat?

Když nic jiného, tak vždy pomůže uvědomit si, že ten člověk byl stvořený k Božímu obrazu. A Bůh už v něm je nějakým způsobem přítomný a něco v něm koná. Není to nepopsaný list. K lidskosti patří, že neseme něco posvátného. Na to se vždycky můžeme spolehnout a k druhým musíme s bázní vůči tomuto posvátnému vždy přistupovat – a to dobré a svaté v něm pomoci rozvíjet.