Papež minulý týden vystoupil na dálku na konferenci Mezinárodní organizace práce (ILO), která zastupuje tripartity (zástupce vlád, zaměstnavatelů i zaměstnanců) 185 zemí světa. Zastal se zejména lidí na okraji společnosti a migrantů, kteří mnohdy na trhu práce nepožívají ani základních práv. Těžkou a nebezpečnou práci tak vykonávají i bez standardních smluv. „Mnozí z nich jsou vyřazeni z přístupu k národním zdravotním programům, prevenci, péči a zabezpečení,“ řekl s tím, že v době po pandemii bude třeba tento stav změnit a vyvarovat se toho, „že zapomeneme na ty, kteří zůstali pozadu“. Velké pozornosti se dostalo části jeho projevu o tom, že „soukromé vlastnictví je druhotné právo“.

Jak ti, kteří od papeže očekávají podnícení sociální revoluce, tak i ti, kteří ho kritizují „jako komunistu“, musí být zklamáni. Papež totiž neřekl, že soukromé vlastnictví je méně důležité nebo druhořadé, ale že „závisí na prvotním právu, a sice všeobecném určení statků“. Jeho výrok zapadá do sociálního učení církve, podle něhož má být bohatství ku prospěchu celé společnosti. Jan Pavel II. v sociální encyklice Centesimus annus varoval před „zbožštěním“ trhu a schvaloval i jeho korekce, jelikož „existují společné potřeby, které nelze uspokojit pomocí jeho mechanismů“. Věřím, že by se proti papežově výroku nevymezovali ani ekonomové, protože skutečný respekt k vlastnictví může být jen ve svobodné společnosti, ze které není žádná skupina vylučována a v níž každý může být vlastníkem.