Nedávno mne zaujala televizní upoutávka na představení Cirku La Putyka, které se jmenuje „Runners“ (Běžci). Týká se běhu času a našeho lidského hemžení. Hlavním prvkem scény je obrovský běhací pás, který si divadlo nechalo speciálně vyrobit někde v Anglii. Na něm se vlastně odehrává celý příběh, i hostující cirkusák s velkou obručí bude poprvé převádět své triky na pohyblivém pásu.

Na webových stránkách divadla čteme u daného kusu tyto úvahy: „Žijeme v době, v níž musí být všechno hned hotové, rychle prožité a okamžitě zhodnocené… Snažíme se všechno stihnout a to, co jsme nestihli, aspoň dohonit. Nestačí být dobří, musíme být lepší. Chceme jít s dobou, ale ta nás už dávno předběhla. Nemůžeme se zastavit, nemůžeme spát, nemůžeme si sednout a vypít si v klidu kávu, ani si přečíst článek (už tahle věta je pro vás dlouhá, přiznejte se!). Musíme běžet, protože nemáme čas. A nemáme čas, protože ten pořád běží…“

Čas ale ubíhá pořád stejně rychle, s tím by neměl být problém. Občas mě napadá, že čas je vlastně dost demokratická, až rovnostářská veličina, protože odtikává „padni, komu padni“, každému na fous stejným tempem. A přitom jej my lidé vnímáme různě – v různých obdobích života až opačně: někdy se nám čas vleče, jindy příjemně utíká a leckdy doslova letí a pádí!

Při jedné služební cestě jsem přespávala u kamarádky a ta se mi svěřila, že si pořídila zvláštní nástěnné hodiny. „Vteřinovka“ nepřeskakuje z dílku na dílek a netiká, ale pohybuje se úplně plynule. Při snídani v kuchyni mi na ně náhle padlo oko – a skutečně: še a nezadržitelně se sunoucí vteřinová ručička hodin působila až trochu děsivě, jako nějaké pohyblivé memento mori. Ano, je dobré se občas trochu zastavit a zamyslet se, kam to uháníme a proč, anebo i naopak – proč trčíme na místě a jen tak „přežíváme“. Vzácný čas života odtikává a záleží na tom, jestli svůj život žijeme, nebo spíš život žije nás… Třeba nám v tom léto pomůže.