V listopadu 2012 Česká republika jako jediný stát EU hlasovala ve Valném shromáždění OSN proti uznání Palestiny za nečlenský stát světové organizace. Gesto nekritického plnění izraelských přání natolik upoutalo izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, že se rozhodl cestou do Berlína na pár hodin zastavit v Praze. U sídla vlády ve Strakově akademii ho pak vítalo pár desítek proizraelských aktivistů, jimž jistá lobbistická organizace rozdala transparenty, mj. s heslem „I support Bibi“(Podporuji Bibiho Netanjahua).

Netanjahu byl tehdy v čele vlády teprve tři roky. I z aktivit jeho pražského fanklubu už ale bylo jasné, že se tento politik stále více stává ztělesněním své země. Izrael rovná se Netanjahu. Netanjahu rovná se Izrael. V uplynulých týdnech, kdy po čtvero předčasných volbách posledních dvou let (z nichž v žádné nedokázal přesvědčivě vyhrát) odešel po 12 letech z funkce, dotáhl zmíněnou rovnici k dokonalosti. Svému nástupci v čele vlády NaTh alimu Bennettovi ani řádně nepředal úřad, novou vládu obvinil z kolaborace s teroristy, nedokáže prý Izrael ubránit před Palestinci, natož Íránem. A aby izraelská větev Netanjahuovy soukromé lobby dodala těmto argumentům váhu, začaly stovky lidí obléhat domovy některých členů nové vlády, z nichž několik dokonce dostávalo i výhrůžky smrtí.

Tak dopadl Netanjahu – od skvělého vůdce a charismatického řečníka se dostal až do pozice zahořklého muže, který neunesl porážku a čelí několika soudním kauzám spojeným s korupcí a s podpásovým očerňováním protivníků v médiích. A pocit trapnosti nepřestal vyvolávat ani poté, co předminulou neděli ve funkci skončil. Nový šéf vlády Bennett mu velkoryse vyhověl a nechal Bibiho rodinu ještě několik týdnů bydlet v oficiální premiérské rezidenci. Namísto pokorného ocenění takového gesta však Netanjahu v budově přijal dvojici amerických činitelů a vystupoval, jako by premiérem stále byl.

Stát jsem já

Kromě osobního a osobnostního pádu však Netanjahu stále více protlačoval i onu tezi „stát jsem já“, takže pozice Izraele na mezinárodní scéně je v mnoha ohledech výrazně horší, než byla před dvanácti lety. Nejde jen o to, že ve světě stále více vadí izraelská politika vůči Palestincům, zábory půdy na okupovaných územích, výstavba židovských osad či demolice arabských domů. Netanjahu získal u svých fanoušků pověst muže, který dělal vše pro bezpečnost Izraele a byl v tom úspěšný. Bohužel jde ale o další z mýtů, o nichž se v Izraeli už léta diskutuje, avšak v zahraniční dlouho zůstávaly tabu, anebo představovaly příliš složitou problematiku.

V roce 2002 Netanjahu v americkém Kongresu plamenně lobboval za americkou invazi do Iráku – tvrdil, že Bagdád vyvíjí jaderné zbraně, takže i proto by prý svržení Saddáma Husajna výrazně stabilizovalo celý Blízký východ. Dnes už samozřejmě víme, že když Američané a Britové na jaře 2003 do Iráku skutečně vpadli, žádné jaderné zbraně nenašli, a naopak spustili řetězec událostí, který vedl k rozvratu této arabské země, regionálnímu rozmachu al-Káidy a nakonec i k nástupu ještě brutálnější organizace jménem Islámský stát.

Netanjahu také systematicky sabotoval dohodu o omezení íránského jaderného programu, jíž světové společenství dosáhlo s teheránským režimem ještě za Barracka Obamy v roce 2015. Po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu Netanjahu všemožně podporoval zájem nového amerického prezidenta od dohody odstoupit – s tvrzením, že dokument stejně nezabrání vývoji íránské jaderné zbraně. Výsledek této Netanjahovy rozvahy vidíme: když dohoda platila, Írán dodržoval svůj závazek a pod mezinárodním dohledem obohacoval uran na 3,69 %. Dnes obohacuje na bezprecedentních 60 %.

Přijdou kompromisy?

Na izraelsko-palestinské frontě Bibimu hodně nahrály vnitřní spory Palestinců, jejich neústupnost i násilné aktivity, takže se izraelskému premiérovi dařilo ve světě posilovat dojem, že on by o míru s Palestinci rád jednal, avšak oni nechtějí. Součástí reality je však i Netanjahuovo opakované ujišťování, že za jeho vlády nikdy nevznikne palestinský stát – což je dobře známý cíl Palestinců, takže z jejich pohledu ani nedávalo smysl o rozhovory usilovat.

Bennett odmítá existenci Palestiny ještě razantněji než Netanjahu. Nový premiér má však za sebou koalici sahající zleva doprava a zahrnující poprvé v historii i jednu arabskou stranu, takže pokud nemá kabinet čelit rozpadu, bude muset hledat kompromisy. I proto náhle ožívají diplomatické aktivity Washingtonu i samotných Palestinců, proto lze v izraelském tisku číst i úvahy o uklidnění vztahů mezi židovským státem a Evropskou unií.

Netanjahuův mistrný smysl pro politické přežití zkrátka dosáhl vrcholu. Skončil i jeho kult osobnosti, posilovaný – na úkor Izraele – i jeho zaslepenými stoupenci, včetně těch od Strakovy akademie. Pro Izrael se však otevřela skvělá šance zasypat některé příkopy v izraelské společnosti a férově a věcně se postavit ke svým (občas kritickým) spojencům, ale hlavně k rivalům na Blízkém východě.

O autorovi| Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha