Devětatřicet dělníků, které najal staroměstský rychtář, dostalo za úkol připravit scénu, na níž se měla odehrát snad nejproslulejší poprava českých dějin. Dodnes na ni kolemjdoucí upozorňuje 27 bílých křížů na dlažbě pražského Staroměstského náměstí.

Práce to byla náročná, protože podle účetních pramenů museli posypat rynek třiceti fůrami písku a následně stlouct pódium o rozměrech 16 x 16 metrů, jež stálo na téměř dvouapůlmetrových kůlech. Na dřevěné kostře bylo natlučené černé sukno. Řemeslníci, především tesaři, pracovali na přípravě popraviště po čtyři dny, ze soboty 19. na neděli 20. června 1621 dokonce přes noc. Následující den měla nastat samotná poprava.

Přišli všichni, kteří něco znamenali

Kromě kata, odsouzených, vojáků z posíleného regimentu Albrechta z Valdštejna a osazenstva čestné tribuny pro vážené hosty a soudce byla popravě přítomna veřejnost – všichni, kteří měli zájem ji vidět a stihli proniknout na Staré Město před uzavřením městských bran. Přítomnost veřejnosti byla pro předmoderní popravu nutná. Zúčastnění měli následně dosvědčovat, že byl trest skutečně vykonán, hladký průběh exekuce navíc dával najevo soudcům, že jejich rozsudek byl spravedlivý a všeobecně uznaný.

Jednalo se však také o demonstraci politické moci a výstrahu ze strany bělohorských vítězů, protože v době, kdy poprava probíhala, ještě zdaleka nebyly u konce všechny boje a v některých zemích Koruny české se stále válčilo. To byl také jeden z důvodů, proč se popravy nezúčastnil osobně ani jeden z těch, kteří na bělohorské pláni vyhráli – císař Ferdinand II. setrvával ve Vídni, odkud se odebral do štýrského poutního místa Mariazell, aby se zde modlil za spásu duší popravených; bavorský vévoda Maxmilián pobýval v Mnichově a přes naléhání císařských poslů se odmítal do Prahy dostavit. Nejvýše postaveným představitelem vítězné strany, přítomným na celé akci, tak byl královský místodržící a předseda tribunálu Karel z Lichtenštejna, který býval kdysi sám protestantem.

Duchovní péče s omezením

Odsouzení, z nichž někteří byli dopraveni na Staroměstskou radnici ze žaláře na radnici Novoměstské a z Bílé věže Pražského hradu nedlouho před vlastní popravou, byli od páté hodiny ranní postupně vyvoláváni podle stavu, vycházeli po schodech na lešení a tam jeden po druhém zbavováni života. Předtím proběhl zápas o duši odsouzených: hojně je navštěvovali jezuité nabízející konverzi doslova na poslední chvíli (byli přítomni také na samotném pódiu), do žaláře však měli přístup i luterán M. David Lippach, kazatel od Salvátora, či utrakvista, univerzitní profesor Jan Rosacius Hořovský, který o posledních chvílích podal dojemné svědectví ve spisku Koruna neuvadlá mučedlníkův Božích českých. Jen bratrští kněží připuštěni nebyli, a tak například Václav Budovec z Budova předstoupil k popravčímu špalku, aniž by před smrtí přijal chléb Páně.

Jediná milost

Pořadí popravených odpovídalo jejich společenskému postavení: první vyšel z útrob radničního sklepení Jáchym Ondřej Šlik, pak následovali další dva pánové – Budovec a Harant – a za nimi osoby stavu rytířského podle věku (nejdříve šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic). Většinu odsouzených však tvořili měšťané, což nebyla náhoda. Panovník považoval dlouhodobě královská města za svůj majetek, a zrada ze strany měst tak byla trestána přísněji než u pánů či rytířů. Měšťané také většinou nedisponovali mocnými přímluvci, kteří by dokázali žádostmi a snad i úplatky trest zmírnit. Milosti na popravišti, která patřila ve středověku i v raném novověku k efektním momentům exekucí, se dočkal jen Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, a sice na přímluvu svého synovce Jana Arnošta Platejse z Platenštejnu. Jeho slovo mělo váhu i proto, že jej obklopovala aureola katolického mučedníka, protože byl během povstání jako olomoucký kanovník vězněn moravskými direktory a tři hodiny vystaven téměř nahý před brněnskou radnicí.

Zvláštní tribunál, který odsoudil povstalce k nejvyššímu trestu, si dával záležet, aby na ně nebylo pohlíženo jako na mučedníky (protestantské) víry, nýbrž jako na zločince, kteří spáchali urážku majestátu. To byl patrně jeden z důvodů, proč na popravišti skončil také Diviš Černín z Chudenic, katolík, který jako hejtman Pražského hradu kdysi nezabránil rozbouřeným stavovským předákům v defenestrování místodržících v květnu 1618. Naopak někteří čelní představitelé povstání včas uprchli (Jindřich Matyáš z Thurnu, Václav Vilém z Roupova), jiní skončili díky vlivným přímluvcům „jen“ ve vězení (Vilém z Lobkovic).

Krutost mučivých trestů zmírnili ve Vídni

Raně novověká trestní justice byla v zajetí představy, že zločinec má být potrestán na té části těla, kterou se dopustil přečinu: proto byl bývalému rektorovi pražské univerzity Janu Repro KT Jeseniovi nejdříve uříznut jazyk, kterým kdysi zrazoval uherské šlechtice od volby Ferdinanda II. a lákal je, aby se připojili k českým povstalcům. Na zrádnou přísahu Fridrichovi Falckému zase měla poukazovat useknutá pravá ruka Bohuslava z Michalovic. Podobnému bolestivému zmrzačení se vyhnul Jáchym Ondřej Šlik, kterému byla ruka uťata až po setnutí hlavy. Setnuto bylo i mrtvé tělo Martina Frueweina z Podolí, jenž v době povstání dbal nad vedením desek zemských, do nichž byly mimo jiné zaznamenávány majetkové změny a nejdůležitější politické dokumenty království. Fruewein se snad při pokusu o útěk, snad při pokusu o sebevraždu ze zoufalství z procesu, který se pro něj nevyvíjel dobře, zřítil z Bílé věže do Jeleního příkopu. Jak jemu, tak i dalším odsouzeným, pro které bylo původně z Prahy navrhováno nejtěžší zostření popravy, čtvrcení zaživa, bylo toto nelidské mučení nakonec změněno na čtvrcení po smrti. Podobně jako další zmírnění trestů lze i tento „akt humanismu“ přičíst členům vídeňské komise, která měla znovu posoudit tresty navrhované Lichtenštejnovým tribunálem.

Rány mečem i oběšení

Rána mečem musela být jistá a přesná. Kat Jan Mydlář (mimochodem také utrakvista) si za namáhavý fyzický výkon jistě zasloužil vysokou odměnu 634 tolarů. Právě dočasné indispozici pražského mistra ostrého meče lze přičíst intermezzo, když tři odsouzení místo k popravčímu špalku zamířili po žebříku k ráhnu, jež trčelo z okna Staroměstské radnice, kde byli oběšeni. Zanedlouho pokračovalo stínání mečem.

Exekuci doprovodily i „nebeské jevy“

Výkon spravedlnosti nad rebely, jak událost interpretovali bělohorští vítězové, skončil nedlouho po deváté hodině ranní. Trestání provinilců však mělo pokračovat: za vítání Fridricha Falckého byl staroměstský písař Mikuláš Diviš přitlučen za jazyk k šibenici, jež stála nedaleko popravčího lešení, a tři další řečníci byli katem vymrskáni z města. Prohlášení odsouzených před popravou nebyla slyšet kvůli bubnování, tři metlami mrskaní trestanci však zřetelně provolávali svou nevinu. Zůstává otázkou, do jaké míry jsou pravdivá svědectví líčící muže před popravou jako statečné stoiky, kteří hrdě kráčeli na smrt jako mučedníci. Význam celé události podtrhovaly i „nebeské jevy“, obsahující v sobě často biblická poselství: krátké zatmění Slunce a také duha, která se údajně objevila nad staroměstským popravištěm.

Následovaly konfiskace

Jména těch povstalců, kteří utekli, byla již dříve přibita na šibenici, což značilo, že propadli hrdlem, majetkem i ctí; k dalším popravám za „ohavnou rebelii“ už nedošlo. Mimořádný tribunál však pokračoval ve své práci a právě ujištění, že již nikomu nebude sáhnuto na život, stálo na počátku další fáze trestání těch, jejichž podíl na povstání byl sporný a kteří měli zaplatit už „pouze“ svým majetkem či jeho částí v rámci konfiskačních procesů.

O autorovi| JIŘÍ HRBEK, historik, který se zaměřuje na dějiny panovnického majestátu a šlechty v 17. a 18. století.