Relikviář obou blahoslavených kněží bude vystaven v boční kapli kostela sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou. Pod zavěšeným relikviářem bude vsazená bronzová pamětní deska se jmény všech jedenácti popravených v babickém procesu. Sochař Oliva sem už dříve vytvořil ambon, křtitelnici, oltář i věčné světlo. Zpracoval tak kolekci v jednotném rukopisu, která nyní zdobí unikátní barokní liturgický prostor.

Naproti tomu tvary nových artefaktů, které naplnily žíhací pec ve velehradské slévárně, jsou dovršením přátelských vztahů, jež právě toto místo už přes čtyři desítky let formují. „Odlévali jsme, co jsem kamarádům nasliboval za posledních pět let. A tak jsem si říkal, že je důležité, abychom to dělali u nás doma, a dílo tak náležitě dokončili. Lili jsme třeba bronzovou část hrobu našeho přítele Jiřího Rohela, který s námi odléval celou dobu existence naší slévárny a loni na podzim si dovolil umřít. Nebo památníček jednomu klukovi z horské služby v Jeseníkách, který za námi přijela z Olomouce odlévat horolezkyně Dina Štěrbová. Navíc na její expedici v Pákistánu zahynuli další moji kamarádi. Dina se chce pod Broad Peak vrátit a tuto odlitou pamětní desku tam umístit,“ říká Otmar Oliva.

Jeho dílnou prošlo a opakovaně se tam vracelo mnoho jeho přátel. Sochař s nadsázkou vzpomíná, že je „pomalu ani nezajímalo, co se odlévá, chtěli tady jen být a společně se vidět“. I tato přátelská setkání se ocitnou v jedné kolekci: grafik Tomáš Ježek připravuje právě o těchto momentech u Otmara Olivy knihu s názvem Příběh odlitý do ztraceného vosku.

Až v Římě jsem pochopil, co znamená Velehrad

„Když jsem přišel z kriminálu, právě moji kamarádi mi tady na Velehradě postavili ateliér, v kůlně u rodného domu mé ženy (sochař byl v roce 1979 zatčen a vězněn za šíření materiálů Charty 77 – pozn. red.). A jeho fungování jsme zahájili s fotografem Tomášem Vážanem tajnou výstavou s názvem Show for two men, protože jsem byl estébáky sledovaný. Architekt Tomáš Černoušek nám k tomu napsal text, který začínal slovy: „Ten, kdo pracuje pro slávu, peníze, ‚pro džob‘, ten je úplně vedle a jeho práce se propadá do nicoty.“ Vydali jsme ho samizdatem pod hlavičkou Refugia, což byla značka Tomáše Vážana, který mi k tomu pak dovolil přidat slovo Velehrad,“ vzpomíná Otmar Oliva.

„Později jsme pod touto značkou vydávali další samizdatovou literaturu a na začátku 90. let, když jsem v Římě poznal jezuity a kardinála Tomáše Špidlíka, se k názvu nakladatelství Refugium Velehrad, které ve svobodných poměrech oficiálně vzniklo, přidalo slovo Roma,“ objasňuje sochař počátky známého jezuitského nakladatelství, které vydalo řadu klíčových děl o východní spiritualitě.

Tato provázanost měla zásadní vliv na další směřování Olivova díla: „Až v Římě jsem pochopil, co znamená Velehrad. Jde o jiný pohled na člověka. Také mě ovlivnily Špidlíkovy knížky, jako třeba Ruská idea.“

Můžu být jen vděčný a šoupat nohama

A jaké pocity ho provázejí nyní po posledním odlévání? „Když jsme dílnu po skončení uklízeli, láskyplně jsem se toho vercajku, který mě provázel celých čtyřicet let, dotýkal a říkal jsem si, že ho možná ještě někdy v životě opráším,“ uvažuje sochař. „Jsem šťastný, co všechno jsem tady mohl zažít a že jsem se na Velehrad přiženil. Dělal jsem třeba relikviář papeži Janu Pavlu II. a ještě za jeho života jsem pro něj ve Vatikánu spoluvytvářel celou kapli Redemptoris Mater. Poznal jsem tam i Tomáše Špidlíka, který pro tuto kapli napsal libreto. Připadá mi to až neskutečné, že jsem tyhle lidi mohl znát, dotýkat se jich, mluvit s nimi. Teď můžu být jen vděčný a šoupat nohama.“