Proč tahle témata?

Považuji to za velmi důležité, protože jde o oblasti, kterým se fotografové moc nevěnují. A právě proto mě tolik zajímají. Nechci říct, že je fotím z propagačních důvodů, ale rád bych věděl, jak tam lidé žijí, co dělají.

A co tam nacházíte?

Ať už dělám jakýkoli projekt, nejdůležitější jsou pro mě mezilidské vztahy. Hledám je ve všech prostředích, kde fotografuji. Zajímá mě, jak lidé žijí, jak se dokážou vyrovnat s náročným prostředím, jak ho vnímají a dovedou v těžkých podmínkách žít. Zároveň je to pro mě velké poučení, že se o tom prostředí něco dozvím. Chovám k těmto lidem i tématům velkou úctu.

To vás také musí ovlivňovat. Přece nemůžete zůstat pořád stejný, když nahlédnete do tak těžkých věcí.

Samozřejmě. A svůj obdiv k tamním lidem se snažím vyjádřit fotkami. Jestli je to z nich vidět? Nevím. To musí posoudit ti, kdo se na ně dívají.

Dá se říct, které z těch témat bylo pro vás nejtěžší?

Pro mě jsou všechna ta témata krásná. Ano, jsou těžká, ale vždy se snažím najít pozitivní stránku. Čím je téma náročnější, tím je zajímavější. A také poučnější. Když jsem byl ve vězení, nesměl jsem mít s sebou fotoaparát. Bylo to pro mě hodně náročné. Toužil jsem se tam pak dostat s foťákem a podařilo se mi to. Měl jsem možnost nahlédnout už do několika věznic a postupně jsem se s tamními lidmi seznamoval. Vězeňství mě obzvlášť zajímalo – říkal jsem si, kde jinde bych našel tak krásné chlapy než ve vězení (směje se). Je to nesmírně zajímavé prostředí nejen vizuálně, ale hlavně lidsky. Mám velkou radost, že se věznice od 80. let výrazně změnily. Nejen jejich vnější prostředí, ale i chování dozorců a ostatních zaměstnanců prošlo výraznou proměnou. Vybavení je také důležité, ale když je tam humánní základ, lidský prvek, vše ostatní se dá překonat. Ostatně už přítomnost kněze či kaplana ve věznici je přece obrovský pokrok! A proto fotím. Chci, aby se věci změnily. Nedělám fotografie „l’art pour l’art“, umění pro umění, i když mi samozřejmě jde o to, aby mé fotky byly jiné než běžná dokumentace. Ale nechci dělat jen estetickou stránku.

Je to váš způsob, jak posunout svět o kousek k lepšímu.

O to se snažím. Pokud to tak je, jsem šťastný, že to někdo jiný vidí.

Kdysi o vás filmař Jan Špáta natočil dokument s názvem Mezi světlem a tmou. Co pro vás znamená světlo?

Bez světla se nedá žít. Ani fotit. Jakékoli světlo je pro mě něco nádherného, úžasného. Světlo je základ života. Dá se to pojmout i filozoficky. Světlo života. Světlo v duši. Bylo by to asi na delší povídání. To podstatné pro fotografa je, že bez světla neudělá nic.

Máte svou osobní zlatou hodinku? Fázi dne, kdy se vám lépe žije nebo tvoří?

Každá vteřina je pro mě vzácná – ať už je to o půlnoci, ráno či během dne. Každý den je jiný, ale krásný. Pro mě je nejdůležitější setkávání s lidmi. Možná to zní příliš idealisticky, ale opravdu jsem šťastný člověk. Někdy je to ovšem vykoupeno těžkými věcmi.

Myslíte v osobní vztahové rovině?

Nedávno mi zemřela sestra, loni v létě manželka. Jsou to chvíle, kdy jsem se musel zamyslet nad svým životem a nad tím, jak žít dál. Co je pro mě vlastně nejdůležitější. Znovu si uspořádat žebříček hodnot.

Je určitě jiné pozorovat blížící se smrt přes hledáček fotoaparátu, než když víte, že se loučíte s někým blízkým…

Samozřejmě, že když fotím smrt, ať chci nebo nechci, prožívám to a ovlivňuje mě to. Musím se v tu chvíli však soustředit a vnímat to jinak. Když mi ale odcházela žena, byla osm let v různých zařízeních. Denně jsem ji navštěvoval, chodil jsem ji krmit a trávil u ní co nejvíc času. Později jsem s ní chtěl být čtyřiadvacet hodin denně. Domluvil jsem si to v nemocnici a přespával tam. Toužil jsem s ní být až do úplného konce, až opravdu odejde. Byl to zvláštní zážitek. Člověk tady je, dýchá a najednou – už není. Hranice mezi životem a smrtí je tak křehká! Co jsem zažil, bylo velmi silné a krásné. Smrt se mi totiž změnila v radost, ve vykoupení, v jiný způsob žití. Jsem za to velmi vděčný.

Dá se na smrt blízkého člověka připravit?

Ne. Nikdy nevíte, kdy to přijde. Bylo to pro mě velké poučení. Viděl jsem umírat lidi, ale bral jsem to jako součást života. Když ale s někým žijete 60 let, je to úplně jiné… Nejhorší je, což jsem si v té chvíli neuvědomoval, že už ji nikdy v životě neuvidím. Doteď se mi stává, že jsem sám doma a pořád čekám, že přijde z kuchyně a zavolá mě k večeři. Nebo se mi o ní zdá. Je to zvláštní.

Dlouho jste svými černobílými fotografiemi ukazoval, že svět není černobílý. Ale fotíte už i barevně. Proč?

Pořád jsem považován za černobílého fotografa, a přitom už deset let fotím i barevně. Když jsem tehdy jel do Brazílie, řekl jsem si, že je to barevná země – a tak jsem si půjčil foťák a fotil barevně i černobíle. Svět je barevný a není důvod ho dělat černobílý. Od té doby fotím digitálně a analog už nepoužívám. A každý projekt, na němž pracuji, udělám v černobílé i barevné verzi a pak je porovnávám, co je lepší. Je pravda, že i tu barevnou fotografii desaturuji, zbavuji se ostrých barev, aby vypadala přirozeně.

V jednom rozhovoru jste řekl, že rád trávíte čas s mladými lidmi. Proto stále učíte na univerzitě?

Myslím, že se můžeme se studenty učit navzájem, ovlivňovat se. Snažím se jim něco předat a oni mně zase ukazují nový pohled, jak se fotografie velmi rychle mění, náměty i kompozice. Každý si to přebere po svém. Mám rád jejich tvorbu a přístup. Máme třeba hodně studentů z Polska a jejich pohled je zase úplně jiný – jak k fotografování, tak k životu.

Myslela jsem si, že Sovinec – Sudety pro vás byly „za trest“. Ale ve vašem životopise jsem zjistila, že jste se tam přestěhoval už jako dítě s rodiči.

To byl trest, který dostal tatínek. Jako učitel v roce 1956 připomněl dětem Masaryka. Takže dostal na výběr: buď půjde učit do pohraničí, nebo pracovat do továrny. Zpětně jsem si říkal, že udělal moc dobře, že se kantořiny nevzdal. A že dokázal odejít do vesnice, kam nejezdil autobus, kde nebyl žádný obchod, zkrátka nic. Jenom jednotřídní škola.

Takže jste šel ve šlépějích svého táty.

Nikdy jsem nepřemýšlel o ničem jiném než o kantořině. Bylo to pro mě od malička naprosto samozřejmé.

Proč jste pak v sudetském kraji zůstal?

Já jsem nikdy nechtěl učit ve městě. Když jsem končil univerzitu, odcházel odtud kolega ze Sovince. To bylo velmi zvláštní místo, protože tam prakticky nic není. Tatínek mě tehdy povzbuzoval, ať si to vyzkouším, že jednotřídka je úplně jiná práce. Později tam za mnou přišla moje žena Agnes a vybudovali jsme tam pobočku hudební školy pro děti z okolí. Děti Agnes milovaly, byla skvělá učitelka. Jenže dětí pak ubylo a škola se zavřela. Agnes odešla učit do Rýmařova (kam jsem dříve chodil jako žák) a já do Jiříkova, kde byl tehdy učitelem i můj otec. Myslím, že to bylo dobré. V té době už jsem intenzivně fotil a táta mi to toleroval.

V roce 1982 jste byl odsouzen za hanobení republiky, dokonce jste skončil ve vězení. Zakázali vám učit. Neuvažoval jste tehdy o emigraci?

Byl mi odebrán pas a neměl jsem ho až do Sametové revoluce. Nikam do zahraničí jsem nejezdil. Takže mě nikdy ani nenapadlo, že bych emigroval. Naopak jsem byl rád, že mohu zachytit něco, co bylo tak výjimečné.

Byl jste na vesnici šťastný? Na statku v Rýžovišti jste pracoval jako dispečer, měl jste fotoaparát a fotit jste směl…

To bylo pro mě nejdůležitější. Vůbec mi nevadilo, že jsem nevystavoval, věnoval jsem se intenzivně jen fotografování. Dělal jsem fotky pro statek. Nikdo mi neříkal, co mám nebo nemám fotit. Byl jsem ale sledován, takže se mi stalo, že si mě zavolal ředitel a požádal mě, abych třeba týden nefotil. Byl vcelku benevolentní. Nijak mě neperzekvoval.

Duše kantora se ve vás ale nezapřela.

Vymyslel jsem, že budeme pořádat kulturní zájezdy na koncerty a do divadla. Vedení statku s tím souhlasilo. Jezdili jsme přes zimu, když nebyly práce na poli. Programy jsem vybíral podle sebe. Velmi mě to bavilo a ROH to podporovalo. Mezitím jsem na Sovinci pořádal výstavy nejvýznačnějších umělců, kteří u nás nesměli vystavovat, ale vystavovali v Americe. Dostával jsem se do kontaktu s tím nejlepším uměním, co existovalo.

Jak je možné, že vám to v té době procházelo?

Byli jsme stále pod dohledem StB, přišli na každou akci, ale už jsme věděli, kteří to jsou. Domluvili jsme se tedy se šéfkou kultury, že vždycky nahlásím, jakou akci připravuji, aby věděla, že nechystám nic protistátního. Sovinec se pak stal takovou „mekkou“, kdy na vernisáž přišlo 200–300 lidí.

Jak se změnila krajina Sudet za těch šedesát let, kdy ji fotografujete?

Velmi. Po revoluci se pole vrátila původním zemědělcům a mnoho lidí, kteří pracovali na státním statku, dostalo výpověď. Z kdysi bramborových a obilných polí se staly pastviny. Jeden majitel stáda už nepotřeboval tolik zaměstnanců. Dnes jsou tu krásné zelené louky. Hodně lidí však odešlo a z domů se staly chalupy. Už je to spíš rekreační oblast.

V září oslavíte životní jubileum. Co byste si přál k narozeninám?

Přesně 5. září se ředitelka muzea v Bruntále, které spravuje Sovinec, a starostka z Jiříkova rozhodly uspořádat mi oslavu na hradě. S oběma institucemi hodně spolupracuji. Takže to nechávám na nich. Mně bude stačit, když z Portugalska přiletí dcera Monika s vnukem.

JINDŘICH ŠTREIT se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vystudoval pedagogickou fakultu v Olomouci, poté pracoval jako učitel a ředitel základní školy v Sovinci, později v Jiříkově. Od roku 1972 se věnuje fotografování vesnického života. V 80. letech se jako jediný fotograf zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost StB. Za hanobení republiky strávil několik měsíců ve vězení. Po propuštění nesměl učit, pracoval na státním statku Rýžoviště. Focení se ale věnovat nepřestal. Po Sametové revoluci se vrátil k výuce na pražské FAMU, dodnes učí na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Za sebou má téměř 1 700 samostatných výstav po celém světě. Jeho tvorbu přibližuje mj. cyklus fotografií v Cyrilometodějském kalendáři 2026.