Jsou to převážně mladí ukrajinští křesťané, kteří v domovině pořádají tábory a jiné aktivity pro vdovy a sirotky – rodiny, jejichž otcové při obraně Ukrajiny padli nebo jsou nezvěstní. I je samotné přitom ohrožují ruské rakety a drony. Přesto ve svém úsilí nepolevují.

Mladoboleslavský student Jakub Zajíc, evangelík, se po své cestě na Ukrajinu rozhodl s dalšími dobrovolníky těmto organizátorům aspoň trochu odlehčit a loni začal pořádat krátké odpočinkové pobyty (více v KT 30/2025). Podařilo se to už čtyřikrát – v Olomouci, dvakrát v Kravařích a jednou na Ukrajině. Nejbližší příští „tábor“ (už pátý) se koná od 7. do 12. června v Králově Lehotě na Slovensku a bude dosud největší – přijede na 140 lidí. Další bude v srpnu na Ukrajině pro třicet lidí. Zajíc původně chtěl pořádat pobyty jen v Česku, ale ukrajinská vláda zakazuje mladým mužům vycestovat, a proto se odpočinkové tábory konají i přímo v napadené zemi.

Listopadový turnus v Olomouci zahrnoval kromě jiného setkání s prezidentem Petrem Pavlem a první dámou. „Ukrajinští dobrovolníci okusili péči fyzickou, duchovní i psychickou,“ upřesňuje Jakub Zajíc pro KT. Zařídili pro ně příjemné ubytování, dobré jídlo a dost odpočinku. „Vydali jsme se i do aquaparku, Jump Parku, podnikli výlet do Prahy a Suchdola nad Odrou, navštívili umělecký workshop BeArtist, vyzkoušeli si bagrování,“ přibližuje a zmiňuje hodně času na společnou modlitbu včetně chval.

Ukrajinští dobrovolníci mluví o tom, že při plánování, ale i samotných pobytech vnímali Boží vedení a požehnání v podobě konkrétních „dárků“. „Naplánovali jsme třeba termín v kreativním studiu v Praze a den poté se ozvala prezidentská kancelář s možností setkání s prezidentem,“ popisuje Zajíc. „Většina aktivit šla pořídit s významnou slevou, nebo dokonce pod hranicí nákladů. Celé finance jsou kapitola sama o sobě: byly to třeba peníze, které přišly z nejméně očekávaných míst, anebo Boží odpověď na volání měsíc před akcí, kdy chybělo asi 150 tisíc, a věděli jsme, že sami už je neseženeme. Hned druhý den se objevil člověk, který více než polovinu uhradil, a zbývající část se objevila na účtu 

Pro dobrovolnice z Ukrajiny byla možnost strávit pár dní v Česku významným „dobitím baterek“ i duchovním zážitkem. „Od svých patnácti let jsem hrála a vedla chvály v naší církvi, později spolu s manželem. Poslední rok jsem však ztichla, nedokázala jsem hrát ani zpívat – jen poslouchat. A Bůh mi u vás znovu tiše řekl, že to chce vrátit do našeho života. Pokoj, kde jsem bydlela, se pro mě stal kouskem zemského ráje, místem síly,“ shrnuje Táňa své dojmy.

Pro Maríu byl pobyt příležitostí podívat se na svůj život z nadhledu. „A znovu a znovu jsem v každé věci viděla Boží ruku. Bůh vedl mé kroky do služby – nejdřív v církvi a po začátku války i mimo ni. Přivedl mě ke studiu v institutu zaměřeném na uzdravování traumatu. Pomohl mi sloužit ženám, které to velmi potřebovaly. Já sama bych si tuto cestu vědomě nevybrala – není to jednoduché a jsou to neustálé kroky do neznáma či nejistoty. Ale co já nevidím, vidí Bůh. On nikdy nepřichází pozdě – ani s pomocí, ani s odpočinkem, ani s útěchou v těžkých časech. Tenhle odpočinek byl také jeho světlem uprostřed temnoty, které pomáhá jít dál,“ vzkazuje českým organizátorům María.

„Tento týden předčil všechna má očekávání,“ ohlíží se zase Hanna. „Jakmile jsem v Kyjevě nastoupila do vlaku, ucítila jsem klid, pokoj a obrovskou vděčnost. V posledních měsících jsem byla nesmírně vyčerpaná. Práce, služba, péče o děti byla zcela na mně, protože manžel pořád byl na pracovních cestách. Byla jsem na to sama a cítila se osamělá, hodně unavená a nevážila si sama sebe. V Česku jsem ale pocítila Boží lásku a péči. Přesně tohle jsem potřebovala,“ uzavírá.

„Každý den, kdy sloužíme lidem na Ukrajině, vidíme ničení, krutost, smrt a ztráty. Srdce je rozerváno bolestí a v této realitě se často rodí otázky k Bohu: Jak se na to všechno může dívat, když my sami jsme už tak vyčerpaní? Když síly docházejí, víra někdy slábne,“ přiznává Natalie s tím, že některé dny je těžké pokračovat ve víře a ukazovat druhým naději. „V Česku mě zasáhla píseň, kterou jsme zpívali při chválách: ‚I když nevidím, přesto věřím a vyznávám.‘ Čas s vámi byl skutečným darem Boží lásky. Byli jste jeho rukama, které objímaly; jeho očima, která se dívala s něhou; jeho nohama, které ukazovaly cestu dál; jeho ušima, která slyšela i nevyslovené,“ napsala organizátorům.

Více o projektu lze nalézt na webu www.pobytyproukrajinu.cz.