K pochopení hluboké podstaty smíření poslouží malý jazykový exkurz. „Smíření“ se v řeckém textu vyjadřuje slovem „katallagé“, které znamená také „změnu, proměnu“. Při skutečném smíření dochází totiž ke změně postoje: od nepřátelství k přátelství, od lhostejnosti k zájmu. Smíření je především darem, vždyť Bůh smířil se sebou celý svět.

Z toho plyne silná výzva: „nechte se smířit s Bohem,“ čili: „nechte si odpustit“, „přijměte odpuštění“. Bůh mi nabízí smíření, které je zároveň silou ke změně a proměně. Není to Bůh, kdo se mění: on nikdy neměnil svůj vztah k člověku, jsme to spíš my, kdo díky jeho milosti můžeme nechat proměnit své vztahy.

Přijmout odpuštění vděčně a radostně

Toto smíření se dotýká tří vztahů: je to smíření s Bohem, s druhými, se sebou. Je to smíření, které se dá chápat jako obrácení od odcizení k přátelství vůči Bohu i druhým (a vůči sobě). Například útěk před Bohem (před modlitbou) prozrazuje, že on není zrovna mým přítelem: kdyby to tak bylo, rád bych s ním pobýval!

V letošní postní době se můžeme nově učit umění přijmout odpuštění, a to s novou vděčností a radostí. Smíření proměňuje vztahy, protože mění člověka. Nové stvoření, nové vztahy!

Ve kterých oblastech bys mohl zakusit smíření? Možná je to smíření se sebou (např. prožít do hloubky odpuštění stále se vracející viny, smíření se svými vlastnostmi) nebo smíření s druhým člověkem, který ti ubližuje. Nebo smíření s Bohem: odložení pocitu zahořklosti a vzteku, že ti nedával a nepomáhal, vědomé přijetí jeho plánu pro tvůj život. Tyto oblasti zatížené „nesmířením“ můžeš nést v modlitbě právě v těchto dnech: s jistotou, že v Kristu máš dar smíření a pokoje.

Rozpoznávat záludnosti starého člověka

Doba postní je časem nového rozhodnutí pro život. A obnoveného rozhodnutí proti smrti a všemu, co k ní vede. Toto odhodlání pak vyjádříme před církví při obnovení křestního slibu o velikonoční vigilii. Jasné „ne“ smrti znamená pojmenovat ty oblasti našeho života, kde se objevuje něco skomírajícího, jakási nekróza v počáteční fázi. Pojmenovat postoje, které jsou navyklé a nutkavé, ale nevedou k životu (např. trávit příliš mnoho času u počítače či na mobilu). Nezapomínejme, že se smrt vkrádá vždycky jako něco líbivého a lákavého: ovoce stromu poznání dobra a zla nebylo odpudivé, ale krásné. Stejně tak je to s různými postoji a vztahy - teprve po čase poznáváme, zda přináší život, nebo naopak.

Toto pravdivé poznání je prvním krokem, abychom se přiblížili k prameni života. Druhým krokem pak je „zapírání“ starého člověka neboli svého ega, které mi stále nabízí „to staré“. Rozpoznávat záludnosti starého člověka, onoho velkého „egoisty“ a „egomana“ skrytého v nás, je velkým uměním! Právě proto potřebujeme odstup od běžných hmotných věcí („půst“ v nejširším slova smyslu), abychom dobře viděli a rozlišovali projevy starého člověka. K tomuto rozlišování velmi pomůže duchovní průvodce (nemusí to být zpovědník!). Zapírat sebe, svou falešnou identitu („své staré já“), stojí někdy velkou námahu, která se dá přirovnat k nesení kříže. Postní doba nás však ujišťuje, že Jeden nesl tento kříž před námi a nese ho s námi i dnes, jak říká Žalm 68,20: „Ať je Pán žehnán každý den, nosí naše břemena, Bůh, naše spása.“

Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe

Svatý František Xaverský, velký misionář Dálného východu, přiznal, že právě evangelium s veršem: „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe“ (Lk 9,22-25), bylo pro něj hnací silou k dokonalosti. Zastav se nad tímto veršem, připomínej si ho během dne. A pros Ducha Svatého, aby ti ukázal, jak ho žít.

Z knihy P. Angela Scarana Nové srdce, nový život: Občerstvení pro duši na dobu postní a velikonoční (KNA 2024)