Odráží návyky dobu, ve které žijeme?

Děti vždycky zkoušely zakázané ovoce, ale dnes je situace jiná. Elektronické cigarety se dají snadno utajit – nezapáchají, vypadají nenápadně. I proto jejich užívání tolik roste. Marketing navíc přímo cílí na teenagery – designem, příchutí, jazykem, který děti oslovuje.

Mají to dnešní děti těžší než my?

Myslím, že ano. Dřív u experimentování šlo spíš o zábavu, dnes často o útěk od stresu a úzkostí. Sociální sítě vytvářejí obrovský tlak – děti se srovnávají s idealizovaným světem, kde všichni působí dokonale. Každý trapas se může stát veřejnou věcí a snadno vzniká pocit, že „nejsem dost dobrý“. Tomu dřívější generace čelit nemusely.

Co zde může dítko chránit?

Rodina. A zdravé sebepřijetí. V rodinách, kde rodiče kladou přehnaný důraz na výkon, perfekcionismus a kontrolu, je dítě pod tlakem, který oslabuje. A naopak, nebezpečné je i prostředí, kde nejsou hranice a o dítě se nikdo nezajímá. Máme se tedy o ně zajímat, nastavovat mu srozumitelné hranice, nezatěžovat ho přehnanou kontrolou nebo tlakem na výkon. Dát mu volnost, respektovat jeho prostor, umožnit mu dělat chyby – a zároveň poskytnout oporu a důvěru. Aby dítě vědělo, že se může rodiči beze strachu svěřit, a ten ho hned neseřve či nepotrestá. Každý z nás udělal v patnácti letech klukovinu. Když se dítě opije do němoty – ano, popovídám si s ním po jeho vystřízlivění, že to není v pořádku, že to bylo nezodpovědné, ale nebudu z toho dělat tragédii. Nezavalím ho zákazy a nesmyslnými tresty.

K důvěře také patří, že rodič by měl mít základní přehled o tom, jak dítě tráví volný čas, třeba na internetu.

Měl by se ptát – s kým si píše, jaké hraje hry, co sleduje. Ideální je, když dítě samo rodiči vysvětlí, o co jde – třeba proč ho ta hra nebo sociální síť tak zajímá. A i když to rodiči připadá jako blbost, neměl by dítě „shodit“. Zkrátka by měl respektovat, že dítě má jiný vkus než on. A rád bych zdůraznil, že rodiče by si měli přiznat, že nemají šanci s dětmi udržet krok.

Jak to myslíte?

Svět dětí se mění rychle – nové hry, výrazy, influenceři. Je tak dynamický, že i když se rodiče budou snažit sebevíc, nikdy úplně porozumí, v čem se jejich děti pohybují. Ať se ale nebojí ptát: „Co znamená Sigma?“ nebo „Proč chceš mít to tričko s nápisem Baleríno Kapučíno?“ Zkrátka, ať se zajímají. Ale bez hodnocení. Totéž platí u návykových látek.

Jak se ale ptát? Když jsem se vrátila z konference o návykových látkách, říkám dceři: „Mluvilo se tam o nikotinových sáčcích, o co jde?“ A ona řekla: „Jasně, lifty.“

To jste udělala dobře. Když rodič někde zahlédne zmínku o něčem, co nezná, třeba o kratomu, může úplně přirozeně říct: „Hele, dneska jsem četl o kratomu. Znáš to?“ A když máte s dítkem dobrý vztah, může se stát, že se samo svěří: „Jo, zkusil jsem to jednou, ale nic moc.“ To je úplně v pořádku.

Už jste zmínil, že je důležité, aby za to dítě nebylo potrestané.

Naopak, je důležité říct: „Vážím si toho, že jsi mi to řekl. A jsem rád, že sis to už znovu nevzal.“ A pochválit ho za důvěru, že se vám svěřilo.

A co třeba ukázat potomkovi dokumentární film o hořkém konci narkomanů? Například známý film Katka od Heleny Třeštíkové…

Tohle nefunguje. Naopak, odborníci před tím varují. Jedním z největších mýtů totiž je, že v prevenci pomáhá strašení. Film může být součástí výuky, ale pak je klíčové, aby s dětmi někdo dál pracoval. Učitel nebo jiný kompetentní člověk musí být schopný s žáky otevřeně mluvit o tom, co ve filmu vlastně viděli. Jinak to celé ztrácí smysl a děti nemusí obsah správně pochopit. Když někomu řeknete: „Jednou si dáš drogu, a dopadneš jako ta Katka“ – skoro každý si pomyslí: „To se mi nemůže stát, jsem přece chytrý, budu to mít pod kontrolou.“ To si myslí většina lidí, kteří začnou brát drogy. Řeknou si: „Já jsem ze slušné rodiny, mám zázemí, jsem v pohodě, já nemohu propadnout závislosti.“ Přesně takové myšlení ty děti mají, a proto na ně strašení nefunguje.

Tak co tedy funguje, když ne Katka?

Mluvit otevřeně. Bavit se na základě pravdivých informací. Bez předsudků. Bez strašení. S respektem. A hlavně poslouchat. Ne přednášet, ale vést dialog. Preventivní programy ve společnosti Podané ruce staví na bezpečném prostředí malých skupin. Používáme hry a výtvarné aktivity, které ukazují, že droga nejdřív něco dává, ale vždycky něco bere. Klíčový je zážitek a reflexe. A samozřejmě důvěra. Dítko pak vnímá, že není bráno jako „budoucí Katka“, nýbrž jako konkrétní osoba. A to ho skutečně osloví. Když někdo bere drogy, velmi často je to náhražka vztahu nebo něčeho důležitého, co mu v životě chybí. Dalo by se říct, že závislost vzniká jako pokus zaplnit prázdné místo – vyplnit, co člověku schází.

Nejrůznější preventivní programy nabízí mnoho organizací. Často jde ale spíš o hromadnou přednášku v tělocvičně.

Ano, před bradla si stoupne policista a řekne: „Když budete brát drogy, dopustíte se takového a takového trestného činu…“ Děti spíš ruší, nikdo se na nic nezeptá. Chybí právě ono klíčové bezpečné prostředí.

A co digitální závislosti?

Tady je situace složitější. U drog můžeme mluvit o abstinenci, ale u technologií to nejde. Nemůžeme dětem říct: „Nepoužívej sociální sítě.“ Ony je budou používat, naším úkolem je naučit je zdravému používání. A zde je důležité začít včas. V době, kdy si děti teprve vytvářejí hodnotové postoje – čili už s těmi nejmenšími se bavme o tom, kolik času tráví na mobilu, jak si čas hlídat a co přijde, pokud se tak neděje. V osmé nebo deváté třídě na základní škole už žádnou takovou prevenci dělat nemůžete.

Jakou roli tady mohou sehrát rodiče?

Platí omezení, ne zákazy. Známé jsou nástroje typu Google Family Link, kde může rodič sledovat, kolik času potomek tráví na jednotlivých aplikacích, a pak si s ním o tom v klidu popovídat: „Hele, vidím, že jsi tady strávil tolik hodin – co kdybychom zkusili dělat něco jiného? Co by tě bavilo?“ A mají-li rodiče s dětmi otevřený vztah, můžou si společně nastavit pravidla.

To ale předpokládá, že rodič má pod kontrolou i sám sebe.

Ano, nejen děti, ale i rodiče často utíkají do digitálního světa. Ten je schválně navržený tak, aby nás pohltil. Racionálně se tomu člověk brání opravdu těžko. Každý však může najít aktivitu, která mu je příjemná a kterou si oblíbí i dítě. Moc doporučuji třeba psa. Ten je skvělý i proto, že nutí člověka k pobytu venku, jít do parku nebo do lesa – a už jenom pobyt mezi stromy působí relaxačně. Rodič může s dítětem a psem chodit večer na procházky – a při tom si povídat. O to jde především.