Poté, co marnost začala narůstat a měch se nafukovat, větry se musejí dostat ven větší dírou, otevřenou kapsou: jinak měch praskne. Stejně tak ze sebe vyrazí mnich přetékající nevhodným veselím, když už nestačí, aby je projevil smíchem nebo gesty, slova Elihuova: „Hle, mé břicho je jako mošt bez průduchu, který trhá nové měchy“ (Job 32,19). Buď tedy bude mluvit, nebo praskne. Je totiž plný slov a tísní ho vzduch v břiše.
Lační a žízní po posluchačích, před nimiž by se chlubil svou marností, před nimiž by vyléval všecko, co si myslí, před nimiž by se ukázal, jak je dobrý a jak veliký. Najde…
