Před osmdesáti lety se odehrála Jaltská konference. Je to příležitost si připomenout, že mezinárodní spolupráce založená na respektu k institucím je lepší než série dohod a smluv, které se v danou chvíli zdají výhodné.

Před osmdesáti lety (4. – 11. února 1945) se sešla velká trojka ve složení americký prezident Franklin D. Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin v Livadijském paláci na černomořské Jaltě. Zájmy měli tehdejší světoví lídři různé, třeba už zesláblý americký prezident chtěl od Stalina získat slib, že Sověti podpoří Spojené státy v chomoří ve válce s Japonskem. Stalin si zase chtěl potvrdit územní požadavky v Polsku. Druhá ze tří velkých konferencí (vedle teheránské v roce 1943 a postupimské v létě 1945) však měla za úkol předestřít vývoj poválečné Evropy a světa.

Jaltská konference bývá považována za jeden ze symbolů velmocenské politiky, kdy Západ s Východem mezi sebou handlovaly s menšími státy ve střední Evropě nebo na Balkáně jako s houskami na krámě. Kolem jednání dodnes existuje řada mýtů, a jak potvrzuje britský historik Tony Judt, význam Jalty byl mnohem menší, než se mnohdy proklamuje.

Konference přinesla několik výsledků. Mezi ty nejdůležitější patřily poválečné hranice Polska. Stalin východní hranici skutečně uhájil na půdorysu paktu Molotov–Ribbentrop podepsaného s nacisty. Polsko naopak mělo získat územní kompenzace na západní hranici s Německem. Mimo to se Stalin zavázal k pozdějšímu vstupu do války s Japonskem a jednalo se o základech Organizace spojených národů.

Navzdory zažitým mýtům se Československo vůbec neprobíralo. Na programu nebyly ani diskuse o demarkační linii, protože západní spojenci byli ještě před Rýnem. Stěžování si na to, že střední Evropu na Jaltě Západ prodal Stalinovi, nicméně může znít lépe, než přiznat, že za mnohé z poválečného vývoje si českoslovenští politici mohli sami. Podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy v roce 1943 Edvardem Benešem viděli už mnozí členové exilové vlády v Londýně jako velkou chybu. Stejně tak účelové osekání politického spektra (o nepohodlné agrárníky a jiné strany), Košický vládní program a první poválečné volby umetly cestu k únoru 1948.

Iluze práva

Československo sice zahrnovala jaltská deklarace, podle níž velmoci uznávaly „právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“, ale už tehdy muselo být všeobecně známo, že představitelé velmocí si koncept demokracie vysvětlují po svém. Otázkou je, jak by vypadala Evropa, kdyby tehdy Churchill, a hlavně Roosevelt tolik nechtěli udržet Stalina „v klubu“. Jak psal přímo z Jalty americký diplomat Charles Bohlen: „Zahraniční politiku tohoto druhu nelze dělat v demokracii.“

Od té doby se hodně změnilo. Už po první světové válce se politici a diplomaté pokoušeli nastavit nový systém pro řešení mezinárodních problémů, což ovšem bohužel skončilo meziválečným chaosem. Po roce 1945 už NATO, OSN a evropská integrace udělaly alespoň z euroamerického prostoru přehlednější a bezpečnější místo. Velmoci sice stále mají značný vliv, ale i menším státům přísluší jejich pevně dané místo u stolu. Namísto sjednávání jednotlivých garancí žijeme ve světě kolektivní bezpečnosti, kde jsme si partnery a spojenci, nikoli vazalové. Je to pojistka, že se s malými státy nebude jednat „o nich bez nich“. Nezdá se však, že by si to naše společnost i někteří vrcholní představitelé dostatečně uvědomovali. Je ironické, že zrovna v osmdesátém výročí Jaltské konference se poválečná mezinárodní architektura opět dostává pod tlak. Transakční pojetí zahraniční politiky Donalda Trumpa je s ní v přímém rozporu.

Návrat do minulosti?

Lze si všimnout, jak staronový americký prezident argumentuje a jaké používá nástroje. Například v případě Grónska, které prý Spojené státy „potřebují“, a nevyloučil ani použití síly. Nesnaží se však přesvědčit Gróňany, aby se stali Američany, ale jde přímo za Dány, jež zkouší přinutit hrozbami, aby mu největší ostrov světa prodali. Přitom jak dánská premiérka Mette Frederiksenová, tak ve zbytku Evropy docela dobře chápeme, že o svém osudu si mají Gróňané rozhodnout sami. S Trumpem se „o nich bez nich“ vrací.

Stejně tomu je s jeho útokem na mezinárodní instituce. Světová zdravotnická organizace, kterou Trump nařídil opustit, vznikla v roce 1945 a USA byly od začátku její hybnou silou. Patří sem i Trumpem pozastavená humanitární organizace USAID, vzniklá za Johna F. Kennedyho, nejen aby pomáhala potřebným, ale také šířila západní (povětšinou) demokratické hodnoty. A v neposlední řadě Trumpovy sankce vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Dosud také nevíme, jaké plány má Trump s NATO, jehož rozložení by bylo pro Evropu kritické. Západní systém kolektivní bezpečnosti a spolupráce bez nejvýznamnějšího člena do velké míry ztrácí smysl. Výsledkem takové politiky by byl rozdrobený svět, plný dvoustranných dohod a paktů, což je přesně to, co si Vladimir Putin a další diktátoři přejí.

Autor je historik, redaktor KT a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.