Zkuste přiblížit, co obnáší být generálním představeným františkánů. Jaké jsou vaše hlavní úkoly?

Mám nejen reprezentovat, ale především podporovat jednotu řádu, který působí ve 120 zemích po celém světě. Pomáhat bratrům zažít, že patří k téže rodině, s charismatem, které jsme v průběhu staletí přijali prostřednictvím svatého Františka a mnoha dalších bratří. A oživovat je. Moje služba spočívá tedy v tom, že navštěvuji všechny provincie a tzv. kustodie řádu, všech dohromady je 104. Setkávám se s bratry, povzbuzuji je, někdy i napravuji a také se společně díváme do budoucnosti. Spolu s nimi tak můžu rozpoznávat, kde se nacházíme a kam směřujeme. Mezinárodní rozhled generální rady pomáhá bratřím v různých zemích vystoupit ze sebe samých a uvědomit si širší rozměr řádu. 

Pak jsou tu institucionální povinnosti představeného, zejména administrativní a kanonické, přitom některé jsou velmi choulostivé. Zkrátka je nutné být ochotný cestovat a otevřený mnoha vztahům.

Už jako tzv. řádový sekretář pro formaci jste po celém světě navštěvoval františkánské komunity. Dokážete tedy srovnat, v čem jsou dnes jiné než tehdy?

Šlo o roky 2003 až 2009, oproti nim dnes nacházím naše společenství v západním světě, ale i v Latinské Americe méně četná a křehčí, zato odhodlaná jít cestou pravdy a obnovy. Setkávám se též s některými, která jsou poněkud zahleděná do sebe, ale jsou to skutečně výjimky a s dobrým doprovázením se v nich něco probouzí, dává znovu do pohybu. 

V Africe a Asii se setkáváme s růstem, větším uvědoměním a zralostí v přijímání františkánského charismatu, přitom je kontext zcela odlišný. Daleko více si uvědomujeme, že je třeba hlouběji a metodicky pracovat na soběstačnosti. Stručně řečeno, zjišťujeme, že bratři jsou smířenější s naší zranitelností a vědomi si možností, které mají.

Nakolik jsou dnešní komunity navzájem odlišné? Už jste trochu naznačil, ale kde se jim daří nejvíce?

V minulosti byl františkánský způsob života v podstatě všude stejný. Dnes už tomu tak není a ani být nemůže. Jsou komunity s více klášterním a pastoračním modelem, pak jsou ty, které jsou zasazeny do prostředí chudoby, a dokonce násilí; dále jsou bratři žijící ve vysoce rozvinutých zemích a jiní v nejchudších a nejubožejších oblastech planety. To vše mění styl naší přítomnosti i naše poslání. Některá společenství jsou v místech starověkého křesťanství a další mezi lidmi jiného vyznání. Nejsme soukromým klubem, nýbrž se chceme učit být uprostřed všech a se všemi, nejen jako bratři, ale jako ti menší – schopni se všem přiblížit, vystoupit z vlastního pohodlí. Nemálo z nás se odváží, nicméně pro všechny zůstává život podle evangelia výzvou a silou, jež stále dává naší formě žití smysl. 

Komunity, které nejvíce vzkvétají, najdeme v několika afrických, a především asijských zemích. Dobře se nám daří ve Střední Americe a Mexiku, zatímco v ostatních zemích dochází k výraznému poklesu. Rád bych však zdůraznil, že v některých velmi sekularizovaných západních zemích je i několik málo povolání důvodem k naději. Sílu společenství Ježíše Krista nevyjadřují počty, nýbrž věrnost evangeliu a člověku, který dává svůj život až do konce.

Mnoho řádů znovu hledá místo a způsob, jak dnes žít své charisma. Jak se to daří františkánům?

Na různých kontinentech a v jednotlivých zemích se to hodně mění. Mohu říci, že se jako řád staráme o migranty, například ve Středomoří a v Latinské Americe, a také se zaměřujeme na uprchlíky v Asii a Africe. Jsme si vědomi, že se nemůžeme podřizovat digitálnímu světu, ale že jsme povoláni, abychom se učili evangelizovat i v tomto prostředí. Přednostně naši identitu prohlubuje kontakt s lidmi, kteří jsou v naší době na okraji a stigmatizovaní, stejně jako to, že se opět učíme jazyk mladých a zachytávat duchovní hledání mnohých, kdo jsou na cestě. Využívají různé způsoby, většinou vzdálené od těch klasických, zato neméně otevřené. Být společníky těchto duchovních hledačů naší doby se mi zdá pro nás velmi důležité.

Papež František vyzývá, abychom vycházeli na okraje, na periferie, a vy to děláte – po zemětřesení v Nursii a Amatrici jste rok žil ve stanu a pomáhal postiženým. Jaká to byla zkušenost?

V září 2016 pro mě začínal roční odpočinek, abych se po velmi intenzivním životním období více věnoval modlitbě a obnově. Avšak krátce po 24. srpnu, kdy střední Itálii zpustošilo zemětřesení, tamní biskup z Rieti požádal římské bratry o přítomnost mezi zasaženými. Přál si, aby mezi nimi žili a byli znamením jednoty a bratrství v realitě, kterou zemětřesení rozvrátilo. Na žádost představeného jsem změnil plány a žil zhruba rok v obytném kontejneru, sdílel čas a jídlo s lidmi, kteří zůstali naživu. Navštěvoval jsem je, naslouchal jim, podporoval je, doprovázel. Přišli o místa pro bohoslužby a setkávání, ale objevili jsme díky tomu s novou silou, že Bůh je přítomen v životech lidí a my ho spolu s nimi můžeme oslavovat všude, kde jsme. Přicházeli jsme do rodin i k velmi zraněným lidem, kteří však měli vůli dál žít. Modlili jsme se s nimi, jedli, hráli si, čekali a trpěli. Zajišťovali jsme jim svátosti, minimum k pokračování křesťanského života.

Proměnilo vás to?

Pro mě to byl nejlepší možný sabatický (odpočinkový – pozn. red.) čas. Život těchto lidí mě oslovil a určitým způsobem změnil. Myslím, že mi pomohli, abych byl přístupnější. Zažil jsem, jak zásadní jsou vztahy, a to i jako prostor k hlásání evangelia. Když se stáváme lidštějšími, Duch Páně nás může proměnit. To vše jsem mohl zažít s třiceti bratry, kteří se se mnou střídali v tom, co jsme přejmenovali na „plastický klášter“. Byla to mimořádná zkušenost františkánského bratrství, protože ve třech jsme žili na 45 čtverečních metrech a znovu objevovali, jak žít mezi sebou i uprostřed lidí. Přál bych to aspoň jednou zažít všem svým bratřím!

Několik let jste se také přímo v Římě podílel na integraci a pomoci uprchlíkům. Jak to vypadalo?

V roce 2011 se moje domovská řeholní provincie rozhodla otevřít některé ze svých klášterů. Nejen proto, aby přijímala migranty a uprchlíky, ale aby se s nimi naučila žít, sdílet s nimi prostor a čas, s cílem doprovázet je při integraci do západní společnosti a při jejich znovuzrození po dramatických zkušenostech migrace. Vyslechl jsem toho hodně, dotýkali jsme se života těchto chudých lidí naší doby, učil jsem se jich nebát a nezacházet s nimi jako s problémem, který je třeba vyhnat. Zdá se mi, že to je jediná cesta, jak tyto lidi předem nekriminalizovat a být s nimi solidární. 

Mnohé snahy o uzavření jsou částečně pochopitelné, ale nesmíme ztratit lidskost. Už jen to, že s nimi žijeme, nám otevírá oči a také pomáhá hledat nové postupy přijímání a integrace. Celá Bible o ní hovoří a odmítat ji vlastně znamená nebýt věřící. Vím, že se to mnoha „dobrým“ křesťanům nelíbí, ovšem musíme se otevřít, naslouchat Božímu slovu a prosit o hlubokou změnu smýšlení a srdce. Závisí na tom naše přítomnost i budoucnost, a to i jako křesťanů. Žil jsem převážně s muslimy a to bylo velmi silné – překročit hranici, kterou v roce 1219 překročil svatý František při cestě za sultánem.

Svět nyní věnuje značnou pozornost Svaté zemi a bojům, které tam probíhají. Několik míst tam spravují františkáni. Máte od nich informace z první ruky?

Tamní situaci sleduji neustále, jsme tam přítomni od dob svatého Františka, ta místa jsou součástí naší identity. Vím o utrpení lidí v Gaze a na hranicích s Libanonem, stejně jako v Sýrii. Slyším také o těch Izraelcích, kteří nejvíce trpí konfliktem, jenž hrozí tím, že z něj nebude návratu. Františkánští bratři a sestry mají v těchto zemích pozoruhodnou síť kontaktů, a můžeme tak lépe číst situaci. Loni v dubnu jsem tato místa navštívil a mohu dosvědčit neskutečnou atmosféru zdánlivého klidu i strachu, která tam panuje. Naše školy zůstávají pro tamní děti a rodiče místem naděje a také laboratoří soužití různých náboženství. V posledních týdnech jsem byl více v kontaktu s naším domovem na jihu Libanonu, kam prchlo mnoho lidí před bombardováním a smrtí. Vím o hrozných situacích a příbězích. Nejsme přítomni v Gaze, avšak prostřednictvím bratří a lidí žijících v Palestině a Izraeli mohu vnímat, co se tam děje, bolest těch nejmenších, ničení.

Jak se tam daří vašim spolubratrům? A kdo nejvíce potřebuje jejich pomoc?

Bratři tam zůstávají i přes nebezpečí, které jim hrozí, stejně jako už osm století! Nejnaléhavěji je třeba podpořit obyvatele Gazy a jižního Libanonu a pomoci těm, kdo kvůli nepřítomnosti poutníků a turistů ztratili práci i důstojnost. Mnohým z nich poskytujeme bydlení, jídlo a alespoň částečnou mzdu. Neméně cennou a naléhavou službou je péče o duchovní život, a tím i o naději.

Kdo podle vás konfliktem trpí nejvíce?

Je zřejmé, že nejvíce trpí Palestinci v Gaze, a nejen oni, nýbrž i mnozí v Izraeli a na Západním břehu Jordánu, a to kvůli nedostatku práce, bezpečnosti a mobility. Totéž platí pro jižní Libanon. Samozřejmě víme, že existují teroristé, kteří 7. října 2023 spáchali v Izraeli pogrom, jaký tu nebyl od minulého století a který odsuzujeme bez „kdyby“ a „ale“. Tíž teroristé zneužívají ke svým zájmům i vlastní lidi. 

Musíme si však položit otázku, zda je reakce přiměřená a zda jsou zaručena základní práva a důstojnost lidí. Jsme pro mírové soužití dvou národů v pruhu země, který je pro Palestinu stále užší. Jak najít důvody k tomuto soužití? Jak se dostat ze spirály nenávisti a násilí, která se zdá být nezastavitelná? Naše poslání ke smíření a míru nás staví do centra dění. Nemáme hotová řešení ani nestojíme jen na jedné či druhé straně. Prvním posláním, jež nám papežové ve Svaté zemi svěřili, je péče o svatá místa, kde žijeme a modlíme se. Chceme zůstat v této požehnané a rozervané zemi především mocí přímluvy, která nás staví mezi Boha a člověka, uprostřed lidí, kteří se stali nepřáteli, abychom všem připomínali, že jsme součástí jedné lidské rodiny.

Myslíte si, že má tamní situace mírové řešení?

Je velmi obtížné dát přímou odpověď. Situace se zamotala a nával nenávisti je příliš velký. Zdá se, že logika války nyní převládá nad vším. Je třeba brzy dosáhnout příměří, znovu zasednout k jednacímu stolu, být připraveni hledat konkrétní způsoby, jak zastavit zbraně a dát trochu prostoru k oddechu zbývajícím lidem v Gaze a na jihu, stejně jako v Libanonu. Izolovat teror a podniknout možné kroky k novému začátku. Rovněž je naléhavě nutné usilovat o to, aby se konflikt na Blízkém východě dále nerozšiřoval. Říkám to, zatímco vše křičí opak. Znovu doufat je těžké umění, a proto modlitba zůstává nejslabší a zároveň nejsilnější zbraní. Připomíná nám, že dějiny jsou v Božích rukou, a ne v rukou těch, kdo se považují za mocné tohoto světa. I od nich se bude žádat, aby se zodpovídali za prolitou krev a každou slzu maličkých a chudých. 

P. MASSIMO FUSARELLI OFM (*1963 v Římě) byl do čela františkánů (Řádu menších bratří) zvolen v roce 2021. Do řádu vstoupil roku 1982. Knězem se stal v roce 1989. V letech 1991–1996 působil jako profesor patristiky.