29. 10. 2024
|Co by dnes dělal sv. František? O tom rozmlouváme s generálním představeným františkánů, který při svých cestách po světě přijel navštívit i českou provincii. P. MASSIMO FUSARELLI zároveň přibližuje dnešní lidi na okraji, mezi nimiž žil: chudé, muslimské uprchlíky i ty, kdo přežili zemětřesení.
Pak jsou tu institucionální povinnosti představeného, zejména administrativní a kanonické, přitom některé jsou velmi choulostivé. Zkrátka je nutné být ochotný cestovat a otevřený mnoha vztahům.
V Africe a Asii se setkáváme s růstem, větším uvědoměním a zralostí v přijímání františkánského charismatu, přitom je kontext zcela odlišný. Daleko více si uvědomujeme, že je třeba hlouběji a metodicky pracovat na soběstačnosti. Stručně řečeno, zjišťujeme, že bratři jsou smířenější s naší zranitelností a vědomi si možností, které mají.
Komunity, které nejvíce vzkvétají, najdeme v několika afrických, a především asijských zemích. Dobře se nám daří ve Střední Americe a Mexiku, zatímco v ostatních zemích dochází k výraznému poklesu. Rád bych však zdůraznil, že v některých velmi sekularizovaných západních zemích je i několik málo povolání důvodem k naději. Sílu společenství Ježíše Krista nevyjadřují počty, nýbrž věrnost evangeliu a člověku, který dává svůj život až do konce.
Na různých kontinentech a v jednotlivých zemích se to hodně mění. Mohu říci, že se jako řád staráme o migranty, například ve Středomoří a v Latinské Americe, a také se zaměřujeme na uprchlíky v Asii a Africe. Jsme si vědomi, že se nemůžeme podřizovat digitálnímu světu, ale že jsme povoláni, abychom se učili evangelizovat i v tomto prostředí. Přednostně naši identitu prohlubuje kontakt s lidmi, kteří jsou v naší době na okraji a stigmatizovaní, stejně jako to, že se opět učíme jazyk mladých a zachytávat duchovní hledání mnohých, kdo jsou na cestě. Využívají různé způsoby, většinou vzdálené od těch klasických, zato neméně otevřené. Být společníky těchto duchovních hledačů naší doby se mi zdá pro nás velmi důležité.
V září 2016 pro mě začínal roční odpočinek, abych se po velmi intenzivním životním období více věnoval modlitbě a obnově. Avšak krátce po 24. srpnu, kdy střední Itálii zpustošilo zemětřesení, tamní biskup z Rieti požádal římské bratry o přítomnost mezi zasaženými. Přál si, aby mezi nimi žili a byli znamením jednoty a bratrství v realitě, kterou zemětřesení rozvrátilo. Na žádost představeného jsem změnil plány a žil zhruba rok v obytném kontejneru, sdílel čas a jídlo s lidmi, kteří zůstali naživu. Navštěvoval jsem je, naslouchal jim, podporoval je, doprovázel. Přišli o místa pro bohoslužby a setkávání, ale objevili jsme díky tomu s novou silou, že Bůh je přítomen v životech lidí a my ho spolu s nimi můžeme oslavovat všude, kde jsme. Přicházeli jsme do rodin i k velmi zraněným lidem, kteří však měli vůli dál žít. Modlili jsme se s nimi, jedli, hráli si, čekali a trpěli. Zajišťovali jsme jim svátosti, minimum k pokračování křesťanského života.
Pro mě to byl nejlepší možný sabatický (odpočinkový – pozn. red.) čas. Život těchto lidí mě oslovil a určitým způsobem změnil. Myslím, že mi pomohli, abych byl přístupnější. Zažil jsem, jak zásadní jsou vztahy, a to i jako prostor k hlásání evangelia. Když se stáváme lidštějšími, Duch Páně nás může proměnit. To vše jsem mohl zažít s třiceti bratry, kteří se se mnou střídali v tom, co jsme přejmenovali na „plastický klášter“. Byla to mimořádná zkušenost františkánského bratrství, protože ve třech jsme žili na 45 čtverečních metrech a znovu objevovali, jak žít mezi sebou i uprostřed lidí. Přál bych to aspoň jednou zažít všem svým bratřím!
V roce 2011 se moje domovská řeholní provincie rozhodla otevřít některé ze svých klášterů. Nejen proto, aby přijímala migranty a uprchlíky, ale aby se s nimi naučila žít, sdílet s nimi prostor a čas, s cílem doprovázet je při integraci do západní společnosti a při jejich znovuzrození po dramatických zkušenostech migrace. Vyslechl jsem toho hodně, dotýkali jsme se života těchto chudých lidí naší doby, učil jsem se jich nebát a nezacházet s nimi jako s problémem, který je třeba vyhnat. Zdá se mi, že to je jediná cesta, jak tyto lidi předem nekriminalizovat a být s nimi solidární.
Mnohé snahy o uzavření jsou částečně pochopitelné, ale nesmíme ztratit lidskost. Už jen to, že s nimi žijeme, nám otevírá oči a také pomáhá hledat nové postupy přijímání a integrace. Celá Bible o ní hovoří a odmítat ji vlastně znamená nebýt věřící. Vím, že se to mnoha „dobrým“ křesťanům nelíbí, ovšem musíme se otevřít, naslouchat Božímu slovu a prosit o hlubokou změnu smýšlení a srdce. Závisí na tom naše přítomnost i budoucnost, a to i jako křesťanů. Žil jsem převážně s muslimy a to bylo velmi silné – překročit hranici, kterou v roce 1219 překročil svatý František při cestě za sultánem.
Musíme si však položit otázku, zda je reakce přiměřená a zda jsou zaručena základní práva a důstojnost lidí. Jsme pro mírové soužití dvou národů v pruhu země, který je pro Palestinu stále užší. Jak najít důvody k tomuto soužití? Jak se dostat ze spirály nenávisti a násilí, která se zdá být nezastavitelná? Naše poslání ke smíření a míru nás staví do centra dění. Nemáme hotová řešení ani nestojíme jen na jedné či druhé straně. Prvním posláním, jež nám papežové ve Svaté zemi svěřili, je péče o svatá místa, kde žijeme a modlíme se. Chceme zůstat v této požehnané a rozervané zemi především mocí přímluvy, která nás staví mezi Boha a člověka, uprostřed lidí, kteří se stali nepřáteli, abychom všem připomínali, že jsme součástí jedné lidské rodiny.
Je velmi obtížné dát přímou odpověď. Situace se zamotala a nával nenávisti je příliš velký. Zdá se, že logika války nyní převládá nad vším. Je třeba brzy dosáhnout příměří, znovu zasednout k jednacímu stolu, být připraveni hledat konkrétní způsoby, jak zastavit zbraně a dát trochu prostoru k oddechu zbývajícím lidem v Gaze a na jihu, stejně jako v Libanonu. Izolovat teror a podniknout možné kroky k novému začátku. Rovněž je naléhavě nutné usilovat o to, aby se konflikt na Blízkém východě dále nerozšiřoval. Říkám to, zatímco vše křičí opak. Znovu doufat je těžké umění, a proto modlitba zůstává nejslabší a zároveň nejsilnější zbraní. Připomíná nám, že dějiny jsou v Božích rukou, a ne v rukou těch, kdo se považují za mocné tohoto světa. I od nich se bude žádat, aby se zodpovídali za prolitou krev a každou slzu maličkých a chudých.
P. MASSIMO FUSARELLI OFM (*1963 v Římě) byl do čela františkánů (Řádu menších bratří) zvolen v roce 2021. Do řádu vstoupil roku 1982. Knězem se stal v roce 1989. V letech 1991–1996 působil jako profesor patristiky.