Při vynášení promoklých a rozbahněných věcí z krnovského kláštera minoritů jsem se v jednu chvíli ohnul a cosi mi v zádech zašramotilo. Pokračoval jsem v práci, ale už trochu pomaleji a večer se cítil jako Quasimodo. Z velkých plánů na další den dobrovolnictví rychle sešlo.

O svém selhání nepíšu proto, abych varoval před sedavým životním stylem. Na Jesenicku a Krnovsku jsem si uvědomil, že místní tam v jejich zápřahu nikdo nevystřídá. Dobrovolníci jsou velmi potřební, ale mají se kam vrátit, doma se umyjí v teplé vodě a snad na ně naváže někdo další.

Zatímco se dobrovolníci, vojáci a hasiči střídají po víkendech nebo turnusech, na místní dopadá všední den. Střídačka je prázdná. Stále stejní starostové a jejich spolupracovníci, kteří pět dnů po povodni vypadali jako unavení superhrdinové, kterým spánek uprostřed všeho vypětí zařídí snad jen prášky. Až se dám dohromady, zkusím se za nimi znova vypravit. A tentokrát se ráno protáhnu.