Když vystupují předsedové stran po volbách, je to zpravidla nekonečná řada gratulací svým úspěšným kandidátkám a kandidátům, vždyť i v každém neúspěchu se nějaká ta příležitost pochválit najde. Snad jen Pirátská strana dopadla tak špatně, že chválit přece jen ani nešlo. A ta je také asi hlavní poraženou. Obhájit jen tři mandáty ze skoro sta v krajských zastupitelstvech, to je opravdu debakl, který se nedá nijak obhájit.

Ostatní strany ale nejsou tak úplně vítězi, ani úplně poraženými. I opoziční hnutí ANO, které se hřeje na vlně velké nepopularity pětistranné vlády Petra Fialy a je nezpochybnitelným volebním vítězem s několika veleúspěchy, by se po třech letech v opozici mohlo pyšnit ještě lepším výsledkem. V prvním kole senátních voleb mu byli zvoleni dva kandidáti, což je jeho historický úspěch, ale obvodů je 27. A v krajích zvítězilo v deseti, ale je jich třináct, ten čtrnáctý pražský uniká straně dlouhodobě. A ve čtyřech se určitě na vládě podílet nebude. Naproti tomu ve dvou může vládnout samo, ale i těch mohlo být více, když uvážíme, co by si vládní strany zasloužily.

Strany vládní koalice jsou pak bezesporu dalšími hlavními poraženými, přijdou o řadu míst. Pak už následují jen dílčí úspěchy dalších stran. Ty radikální se také pokusily pospojovat a „rebrandovat“, ale příliš jim to nepomohlo, byť zabránily své trajektorii do úplného bezvýznamna. SPD Tomia Okamury i Stačilo předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné sice nepropadly, ale do sestavování koalic mnoho nepromluví. V každém případě pro nadcházející poslanecké volby se s nimi musí počítat. To naopak neplatí pro největšího potenciálního spojence hnutí ANO Přísahu, ta zůstává pod pětiprocentní hranicí, a případný senátní úspěch jejího zakladatele Róberta Šlachty na tom málo změní.

Stejně tak to nemusí být ani v případě skokanů roku, což jsou bývalá hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová a hejtmani Jozef Bělica, Jan Grolich a Martin Kuba. Někteří z nich se ve svých krajích o moc nemusí ani s nikým dělit, což je v případě poměrného systému opravdu malý zázrak. Všichni mají našlápnuto stát se ve svých stranách velkými politiky, zejména pak jihočeský Martin Kuba v ODS, který se do vedení už pustil. Je samozřejmě otázka, jestli by jejich recepty mohly fungovat i na centrální úrovni. Hejtman je totiž přesně tou funkcí, která má potenciál budovat si popularitu. Jako starosta obce se stará, zařizuje, shání peníze, přestřihuje pásky, a když se něco nepovede, může to svést na zlé pražské ústředí.

Na centrální úrovni nemůže politik na nikoho moc věcí svádět, i když jsou i takoví, a musí přijímat mnohá nepopulární rozhodnutí, která někoho uspokojí a jiného zklamou. Navíc absolutní moc s sebou přináší mnohá potěšení, na kterých mnoho úspěšných politiků ztroskotalo. Avšak uvidíme, jak svůj potenciál tito politikové zužitkují.

Důležité je ale říci, že i když se proběhlé volby dají považovat za horký průzkum veřejného mínění přímo v terénu, přece jen volební účast byla ještě menší, než obvykle bývá. K urnám se dostavila ani ne třetina oprávněných voličů. To velmi limituje jakékoli závěry. Do sněmovních voleb nejspíše přijde voličů jednou tolik.

Do pole poražených se tak ale bohužel posunují i instituce, do kterých se volilo. Lidé zjevně ve své většině stále nepochopili, k čemu máme druhou parlamentní komoru (Senát) a kraje. Dvě třetiny voličů vůbec nezajímá, co se v nich děje. To by skoro stálo za nějakou větší diskusi o reformě. Ale na druhé straně, ani ony nejsou poraženy úplně, jednu třetinu občanů to přece jen zajímá. A zrovna hejtmanky a hejtmani si vydobyli prestiž, třeba právě v extrémních situacích, jako byla povodeň či pandemie.

Máme tedy po volbách, pro mnohé, jak se říká, jako po výprasku. Následuje druhé kolo voleb do Senátu a bude jistě zajímavé, jak dopadnou krajská vyjednávání, která teprve stvrdí výsledky. A bude na nových senátorech i vedení krajů, jak obstojí.