24. 9. 2024
|Bez pár dní už celý rok trvá válka mezi Izraelem a Palestinci z Pásma Gazy. Na Západě ale v poslední době vstupuje do hry další, politicky hodně výbušné téma: zbrojní sankce proti Izraeli.
Velká Británie, Kanada, Německo, a teď i OSN jako celek – to je neúplný výčet entit, kde se rozhořela debata, zda by postup Izraele vůči Palestincům nezasluhoval pozastavení některých zbrojních dodávek, nebo dokonce úplné zbrojní embargo. Británie počátkem září pozastavila třicet licencí z celkových 350 a vysloužila si za to tvrdé odsudky izraelských politiků a proizraelských lobbistických skupin, z nichž některé, jak už bývá tradicí, obviňovaly Londýn dokonce z antisemitismu. V Německu téma rozděluje vládní koalici, zákulisní zvěsti, že Berlín zpomalil schvalování zbrojních dodávek židovskému státu, vláda oficiálně popírá. Kanada vyzbrojování izraelské armády omezila už na jaře, podle kritiků však jen symbolicky a neúčinně.
Asi nejráznější krok učinilo 18. září Valné shromáždění OSN (VS), když vyzvalo členské státy k zastavení dodávek zbraní, které by Izrael mohl využívat k pokračující okupaci všech palestinských území – tedy nejen ve válce v Gaze. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (ICJ) v červenci vydal verdikt, podle něhož je izraelská okupace ilegální, a právě na tom VS stavělo. Zastánci Izraele ale poukazují, že rezoluce VS jsou nezávazné a nevynutitelné, a mnozí v komentářích dodávají, že OSN jako celek je stejně zbytečná, ba až škodlivá organizace.
Na bezzubost OSN a jejích mezinárodních institucí často poukazují kritici, kteří zároveň pracují na oslabování jejich respektu a vlivu. Dlouhodobě se na tomto poli chová velmi podivně i Česká republika. Vehementně se domáhá mezinárodního práva a trestání jeho porušování (např. při ruské okupaci východní Ukrajiny), neplatí to však, když dojde na Izrael. Tam ČR hlasovala 18. září opět proti postihu Izraele. Spolu s pouhými třinácti dalšími zeměmi světa – kromě samotného Izraele a USA to byly vesměs tichomořské ostrovní státy závislé na USA; z Evropy byly proti výzvě, aby Izrael ukončil okupaci, jen dvě – vedle Česka ještě Maďarsko.
V květnu prohlásil bezpečnostní poradce premiéra Fialy Tomáš Pojar (ODS), že pokud by mezinárodní trestní soud (ICC) vydal kvůli válečným zločinům zvažovaný zatykač nejen na vůdce teroristů z Hamásu, ale i na izraelského ministra obrany Joava Galanta a na premiéra Benjamina Netanjahua, „nenastane“ prý situace, že by ČR izraelské politiky zatkla a vydala soudu. Pojarovy výroky nutně nevyjadřují oficiální politiku, věrně ale odrážejí převažující postoje českých politických elit k izraelsko-palestinskému konfl iktu.
Nejen jednotlivé kroky a gesta ČR, ale i výše zmíněných západních zemí pak vedou k zásadnějším otázkám týkajících se spojenectví s Izraelem a toho, co z něj vyplývá. Často na obranu protipalestinské politiky a brzdění sankcí proti židovským kolonistům terorizujícím Palestince na okupovaných územích na Západním břehu apod. padá argument, že Izrael je jedinou demokracií na Blízkém východě. Nabízí se tedy celá řada otázek: Stojí snad demokratické státy nad mezinárodním právem, které na ně není žádoucí uplatňovat? Nebo se snad porušení mezinárodního práva Izrael v principu nemůže vůbec dopustit, když je demokratický? A pokud zaznívá argument, že Izrael je náš (britský, německý…) spojenec, máme ho hájit za každou cenu, i když se svým počínáním dostane do rozporu s mezinárodním právem a hodnotami západního společenství? Západ přece běžně zavádí zbrojní embarga proti zemím, kde je vysoká pravděpodobnost, že by byly použity k porušování lidských práv nebo v rozporu s mezinárodním právem. Státy, které při své zahraniční, zejména ekonomické politice odsouvají otázku lidských práv stranou, jsou pak Západem často kritizovány – typicky Čína.
Izrael byl před rokem napaden bezprecedentním masakrem palestinských teroristů z Gazy. Tehdejší šok, soucit a podporu světové veřejnosti už ale od té doby do velké míry prohospodařil svým pojetím odvety, při níž kromě teroristů a dalších ozbrojenců v Gaze umírají tisíce civilistů, desítky tisíc dalších, včetně žen, dětí a starců zůstávají zmrzačené, statisíce jich živoří mezi ruinami svých vybombardovaných domovů. Řada oficiálních izraelských činitelů válku navíc doprovází nenávistnými a rasistickými výroky, až to všechno vedlo ICJ ke stále neukončenému vyšetřování, zda Izrael neporušuje mezinárodní úmluvu o zamezení genocidy a jejího podněcování.
Má-li být za této situace Západ věrohodný, nic jiného než prosazování vlastních hodnot i vůči svému izraelskému spojenci by dělat neměl. Pokud se například domáhá podpory rozvojového světa pro Ukrajinu čelící ruské agresi a okupaci, nemůže kvůli vlastním historickým vinám donekonečna zavírat oči nad jinou okupací jenom proto, že se jí dopouští židovský stát.