Je jen přirozené, že velké věci potřebují předchozí přípravu a následné doznění. Proto se už ve starověku začaly objevovat modlitby a obřady, které měly přede mší pomoci kněžím a věřícím připravit se na slavení eucharistie a po mši prodloužit uskutečněné tajemství. Konec konců jednotlivé prvky našich dnešních vstupních obřadů vznikly historicky právě jako přípravné úkony, které byly později ke mši připojeny. I dnes se v různých kostelích lidé chystají na mši společnou modlitbou a po ní ještě chvíli v modlitbě pokračují. Podle Kodexu kanonického práva mají kněží dokonce povinnost se na mši nachystat modlitbou a po jejím skončení poděkovat. Není nikde stanoveno, jak má taková modlitba vypadat. Misál sice obsahuje některé historické modlitby jako nabídku či vzor, ale je na každém jednotlivci, případně na každém společenství, jakou formu zvolí.

Základní podobou modlitby po mši je tiché díkůvzdání každého přítomného bez toho, aniž by se něco říkalo společně. Papež František opakovaně připomíná, že mlčení a tichá modlitba má velkou důležitost. Protože samotná mše je plná slov, gest a zpěvu, může být tichá chvíle po skončení velmi blahodárná. Pro někoho může být tichá modlitba náročná, a je tedy také možné, aby po mši následovaly společné hlasité modlitby. Církev vyloženě doporučuje breviář, který do celého dne rozlévá chválu mše svaté, nebo adoraci, která prodlužuje eucharistickou blízkost. V úvahu samozřejmě přicházejí i jiné ústní modlitby, které nabízí Kancionál, o které ve zvláštních obdobích žádají biskupové nebo které jsou obvyklé v daném kostele. Při jejich výběru je ovšem důležité pamatovat na to, aby mši svatou „nepřebily“, aby s ní nebyly v rozporu nebo nesloužily jako „duchovní nátlak“ jedné spirituality či jedné farní skupiny na ostatní.