Na závěr papežovy cesty do Asie a Oceánie – nejdelší za jeho pontifikátu – se mi vybavuje několik obrazů, které se zapsaly do mysli a srdce. Prvním je „tunel bratrství“, který František požehnal, stoje vedle velkého imáma v Jakartě: v době, kdy jsou tunely spojovány s obrazy války, terorismu, násilí a smrti, je tento podchod spojující velkou mešitu s katolickou katedrálou znamením a zárodkem naděje (podchod pod rušnou silnicí spojuje velká parkoviště při mešitě a katedrále, díky tomu mají křesťané i muslimové mj. možnost parkovat při velkých svátcích „u sousedů“ – pozn. red.). Gesta přátelství a náklonnosti, která si římský biskup a imám vyměnili, zasáhla mnoho obyvatel této největší muslimské země světa.

Druhý obraz zachycuje Františka, jak nastupuje do letounu C130 australského letectva, aby se vydal do Vanima na severozápadě Papuy Nové Guineje navštívit tři misionáře argentinského původu a jejich lid a přivezl s sebou tunu pomoci a darů. Papež, který v mládí snil o tom, že bude misionářem v Japonsku, toužil po této cestě na nejodlehlejší periferii světa, kde ho objímali muži a ženy ve svých pestrých oděvech. Být misionářem znamená především sdílet život, mnohé problémy a naděje lidu, který žije v nejistotě obklopen bující přírodou. Znamená to vydávat svědectví o tváři Boha, který je něhou a soucitem.

Třetím obrazem je prezident republiky José Manuel Ramos-Horta, který se na závěr oficiálních projevů v prezidentském paláci v Dillí na Východním

moru sehnul, aby pomohl papeži upravit nohy na vozíku. V nejkatoličtější zemi světa je víra silným prvkem identity a role církve byla rozhodující v procesu, který vedl k nezávislosti na Indonésii.

Čtvrtý obraz je dojemný – papežovo objetí postižených dětí, o které pečují řeholnice ze školy Irmas Alma: gesta, pohledy, několik hluboce evangelijních slov, která nám připomínají, že tyto děti tím, že se nechávají opečovávat, neboť potřebují všechno, nás učí, abychom se nechali opečovávat Bohem. Otázka, proč ti nejmenší trpí, je ostřím, které zraňuje, bolestí, která se nehojí. Františkovou odpovědí byla blízkost a objetí.

Přišel každý druhý

V pátém obrazu jsou obyvatelé Východního

moru, kteří dlouhé hodiny čekali pod spalujícím sluncem na papeže na esplanádě Taci Tolu. Přítomno bylo více než 600 tisíc lidí, prakticky každý druhý Timořan. František byl ohromen tímto přijetím a vřelostí v zemi, která si po boji o nezávislost na Indonésii pomalu vytváří svoji budoucnost. Pětašedesát procent obyvatelstva je mladších třiceti let a ulice, jimiž projížděl papežský vůz, byly přeplněné mladými muži a ženami s malými dětmi. Naděje pro církev. Naděje pro svět.

Šestý obrázek je panorama Singapuru, ostrovního státu s nejvyššími a nejmodernějšími mrakodrapy. Vyspělá a bohatá země. Nelze nemyslet na kontrast se zaprášenými ulicemi Dillí, které papež opustil o pár hodin dříve. I zde, kde je blahobyt patrný na každém rohu, kde je život organizovaný a doprava velmi rychlá, František všechny objal a ukázal cestu k lásce, harmonii a bratrství.

A konečně na posledním obrázku je samotný papež. Našli se tací, kteří pochybovali, zda snese únavu tak dlouhé cesty v zemích s tropickým podnebím. Naopak, bylo to crescendo: namísto únavy den za dnem, kdy zvládal další kilometry, přestupy a lety, načerpával novou energii. Setkával se s mladými lidmi z různých zemí, odkládal psaný text a vedl s nimi dialog, čímž občerstvoval nejen svého ducha, ale i tělo. Byl mladý mezi mladými, přestože se mu nyní blíží 88 let, kterých dosáhne v předvečer Svatého roku.