Poprvé jsem se s Jaroslavem Škarvadou setkal v létě 1957, v letním sídle české a slovenské koleje Nepomucenum ve Villa Maria poblíž italského přístavního města Livorno. On, bývalý seminarista římského Nepomucena už v roce 1945, řádně inkardinovaný kněz, byl tehdy už druhým rokem profesorem dogmatiky v italském regionálním semináři v Chieti u Jaderského moře. Já jsem byl teprve druhým rokem nepomucenským seminaristou. Rozdíl mezi námi byl tedy nejen církevně-hierarchický, ale především věkový – téměř desetiletý. Nicméně když jsme se tenkrát ve Villa Maria setkali, tyto rozdíly jaksi vyvanuly. Zvláště když jsme se společně vydali k nedalekému Tyrhénskému moři, abychom se v jeho vodách osvěžili; připadalo nám, jako bychom se znali už několik let.

Na pobřeží, kam jsme se my nepomucenští seminaristé chodili koupat, nebyla pohodlně přístupná písečně žlutá pláž, ale černé skály příkře spadající do moře. Nebylo proto snadné sestoupit po nich až k vodě, a proto bylo celé pobřeží téměř liduprázdné. Mělo to pro nás tu výhodu, že jsme se tam mohli převlékat, aniž jsme skýtali nezvyklý pohled na to, jak černě odění klerici svlékají své kutny a zjevují svá bílá těla v plavkách. Ve vzdálenosti asi dvou set metrů od břehu vyčnívala z moře skála, která byla pro plavce metou. Chvíli na ní posedět a pak zase plavat nazpátek skýtalo nemalé potěšení. Jelikož Škarvada byl plavec nejen dobrý, ale plavání vášnivě milující, vydávali jsme se k této skále často společně. Když jsme k ní doplavali a co nejpohodlněji se na ní usadili, jali jsme se rozprávět o tom, co nám právě šlo myslí, občas jsme diskutovali i o nějakém teologickém problému.

Jakmile jsem se totiž dozvěděl, že Škarvada je profesorem dogmatické teologie, pokaždé když se mi naskytla příležitost s ním mluvit, hleděl jsem přivést řeč na teologii. A on se nevzpíral, naopak. Cenil si Karla Rahnera (německého teologa – pozn. red) a často mi o něm vyprávěl, takže když jsem konečně dokončil studium teologie s profesorem Piolantim na Lateráně, dal jsem se hned na studium teologie Karla Rahnera. Bylo Škarvadovou zásluhou, že mne k tomu přivedl a tím mě zároveň obrnil proti výtkám, které byly Rahnerovi činěny během koncilu, ale i po něm. Díky tomu jsem nepropadl anti-rahnerovské hysterii jako někteří.

U kardinála Berana

Z těchto našich teologických rozprav vznikla mezi námi vzájemná sympatie, z níž se patrně zrodilo Škarvadovo rozhodnutí navrhnout mě kardinálu Beranovi za druhého sekretáře. Obrátil se na mě tehdy s otázkou, z níž se mi doslova zatočila hlava: „Karle, nechtěl bys se mnou dělat panu kardinálovi pomocného sekretáře?“ Papež Pavel VI. se tehdy totiž rozhodl zrušit Oratorium sv. Petra, ve kterém jsem pracoval, a mně hrozilo, že budu nezaměstnaný. Škarvadova nabídka mi proto připadala jako poslaná z nebe: nejen krásná, ale vzhledem k mé osobní situaci nanejvýš potřebná. Tak se stalo, že počátkem roku 1966 jsem začal spolu se Škarvadou pečovat o pana kardinála a jeho záležitosti. Byly to čtyři krásné roky. Mezi nejkrásnější chvíle patřily třeba ty, kdy jsme mohli z ochoty brixenského a bolzánského biskupa Gargittera bydlet v bruneckém hradě, který byl tenkrát ještě vlastnictvím církve, a on ho dal našemu panu kardinálovi k užití. Mohli jsme odtud navštěvovat jak naše salesiány v Cassies, kde měli na léto ubytovány české děti a mládež, tak naše sestry boromejky v Meranu nebo naše české faráře (P. Jeřábka, P. Tvrdka, P. Michalčíka aj.), kteří spravovali své farnosti tzv. na kopečkách – např. v Maulsu, Lago di Braies a Wahlenu.

Po smrti kardinála Berana (17. května 1969) netrvalo dlouho a Škarvada se mě zeptal, zda bych měl zájem pracovat v papežské kurii. Kardinál Casaroli mu prý sdělil, že je ochoten nám dvěma, kteří jsme byli ve službách kardinála Berana, opatřit v kurii pracovní místo. O tuto nabídku jsem ale zájem neměl, protože jsem měl už nakročeno na Lateránskou univerzitu, kam mě ostatně doporučil sám kardinál Beran. Naše cesty se proto rozdělily. Škarvada odešel do vatikánského státního sekretariátu, kdežto já na Papežskou lateránskou univerzitu. A skutečnost, že Škarvada se dostal na státní sekretariát, měla pro mne tu nemalou výhodu, že žaloby, které byly na mou osobu do Vatikánu posílány, šly rovnou do jeho rukou. Nutno říci, že si s nimi vždy dovedl spravedlivě poradit. Různost našeho profesního zaměření však zdaleka neznamenala, že tím zcela skončila i naše spolupráce. Oba dva jsme se dále aktivně podíleli na práci v římské Křesťanské akademii, a především ve Velehradě, díle pana kardinála Berana.

Teprve změny v české společnosti po sametové revoluci nás rozdělily natolik, že naše další setkávání se stalo víceméně příležitostné. Škarvada se vrátil do Čech už koncem roku 1989, aby se v Praze ujal úřadu nejprve pomocného biskupa, později generálního vikáře Arcidiecéze pražské a probošta Metropolitní kapituly u sv. Víta. Já jsem se vrátil do Čech až v roce 1994, abych jako řádný profesor přednášel teologii na nově vzniklé Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.