O chůzi, která nespěchá
9. 7. 2024
Odbočuji ze silnice na lesní cestu, kam nesmí osobní auta. Tak to nařizuje zákon a já ho chválím. Za zády zůstává civilizace, utichá hluk, mění se atmosféra prostředí. V lese se do uspěchaného života navrací rovnováha. Člověk se stává poutníkem, přítelem lesa a krajiny.
Z lesní cesty se rozbíhají další cesty a cestičky, stezky a pěšiny. Když odbočím, nohy okamžitě pocítí změnu. Chůze je měkčí, volnější, nohy si hledají místo, kam šlápnout. Když konečně opustím asfaltovou silnici, přichází úleva. Konečně se dotýkám podstaty, kráčím po Zemi! Chůze lesem pomalu ovládne celé tělo, přidají se paže a probudí se i mysl. I nohy mají svou inteligenci a paměť, spolupracují, provádějí nás bezpečně lesem. Hledají stezku, vyhledávají pěšiny, překonávají překážky. Jen pěší chůze nám odkrývá detaily lesa, přináší radosti a zážitky putování. Je škoda, že jsme tak…
Zbývá 91 % článku
