Pozoruhodný mi přijde příběh, který najdeme v sedmnácté kapitole První knihy Královské. Když se popíše, jak Eliáš musel králi Achabovi říci nepříjemné věci, vyprávění pokračuje tím, co se dělo hned vzápětí. Bůh oslovuje Eliáše a zve ho, aby se ukryl u potoka Kerítu. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu“ (1 Král 17,2-3). Bible popisuje Boha jako někoho, kdo o člověka pečuje. Zajímá se o něj, jde mu o jeho potřeby, stará se o jeho únavu a psychiku.

Vztáhneme-li to k sobě a promítneme-li to do našeho života, uvidíme v Bohu někoho, kdo mě zve do vztahu, do své blízkosti. Ve světě, kde máme hodně povinností a často se po nás chce nějaký výkon, to může být docela úlevné zjištění. Bůh mě oslovuje jménem, zajímá se o můj příběh, o mě tak, jak zrovna jsem, a dbá i na můj odpočinek, abych nabral nové síly.

Bůh má zájem o celého člověka

Vzpomínám si, jak jsem jednou velmi unavený a rozporuplný z různých starostí vyrazil do Novohradských hor. Zaparkoval jsem auto a šel svojí oblíbenou cestou na Myslivnu. To místo už budu mít asi napořád spojené se zvláštním prožitkem, který mi hodně připomíná právě místo z vyprávění o Eliášovi. V údolí u potoka jsem najednou pocítil takovou Boží blízkost a hlavně to, že jsem pro Boha důležitý jako člověk, jako jedinečná a nezaměnitelná bytost. Není nějakým přísným zaměstnavatelem, který se stará jen o to, co ze zadaných úkolů jsem už splnil a co mi ještě zbývá. Naopak je pečujícím Bohem, který má zájem o celého člověka.

Charakteristické pro tyto okamžiky je pozvání. Ne pozvání k nějaké další činnosti, ale ke spočinutí. K zůstávání v Bohu. Podobně o tom mluví Ježíš, když svůj vztah k učedníkům přirovnává ke kmeni a ratolestem (srov. Jan 15, 1-8). Mluví sice o tom, že učedníci mají přinášet hojné ovoce, ale vše je zakořeněno v zůstávání v něm. Z toho vše vychází a bez toho není možné dělat nic. Právě to prožívá i Eliáš, když je zván Bohem k potoku Kerítu. Má setrvávat v Boží přítomnosti, zažívat událost jeho slova.

Abych to mohl zakoušet, musím se asi i fyzicky vzdálit, podobně jako Eliáš. Takovým údolím může být příroda, vrchol hory, ticho chrámu. Na Lomci, poutním místě, které právě teď rekonstruujeme, také zakoušíme, že si lidé vytvářeli k tomuto účelu i poutní místa. Mohou sem putovat třeba jen na neděli nebo tu pobýt pár dní. Každopádně se snaží nechat všechny Achaby svého života někde ve světě a podívat se na vše z odstupu.

Zakoušet Boží pohostinnost

I když se to může zdát lehké, někdy z toho máme strach. Jsme tolik navyklí věci řešit, že nám to může připadat jako ztráta času. Víra a křesťanství nás k tomu ale zve. Není to úkol, nějaká další pobídka k výkonu. Spíše jde o postoj, kdy nechávám Boha, aby byl činný on. Aby mě u sebe hostil. Proto je důležité, abychom vytvářeli církev jako útulné místo k přebývání. Stejně jako vytopená chata uprostřed studených hor, jako náruč milujícího člověka. Prostě jen být tak, jak právě jsem. Bůh mě vede ke konkrétnímu zanechávání všeho, co právě řeším, abych se mohl skrývat v jeho přítomnosti a péči. Jde o vcházení do nitra svého srdce. Často je k tomu ale třeba, abych odbočil ze svých každodenních cest a vešel do ticha lidského nicnedělání.

Můžeme si představit, že i Eliáš si při sestupu do údolí ještě v hlavě probíral, co právě zažil a přehrával si právě skončené dialogy. Jak ale kolem něj vzrůstala hradba skal znamenající bezpečný úkryt, asi se i jeho nitro uklidňovalo a narůstal pokoj. V něm potom mohl zakoušet Boží pohostinnost. Toto Eliášovo sestupování do údolí, kdy se pomalu vzdaluji Achabovi a s ním spojeným problémům, prožívám někdy tak, že na začátku času ztišení vkládám do výdechů všechno, co mě trápí. Když jsem zvlášť unavený nebo rozechvělý, dělám to někdy i nahlas. Vyslovuji to, co mě trápí. I tady mi pomáhá blízkost vody křtu. Dodává tomu zvláštní rozměr, že nejde jen o nějaké volání problémů nebo výčitek, ale vše se už děje v Boží blízkosti. Mám naději, že on tyto mé výdechy slyší, že jsou pro něj důležité, že mě v nich už ošetřuje, pomáhá mi je dát ze srdce ven a pomalu mě tak uklidňuje. Není nic, co by se na sestupu k potoku nemohlo vyslovit. Nic nemusí být jen mé, o všechno se mohu podělit s Bohem, který mě do ústraní zve.

Boží péče a posilování je v příběhu rozvíjeno i dále. „Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil (1 Král 17,4-6). Co se během modlitby přebývání se mnou děje? Jsem sycen havrany. Bůh sám mi dává posilu. Nenechává mě hladovět. Potok Kerít, ve kterém mohu vidět pramen křtu, mě sytí na další cestu. Je pro mě připraven. Není to moje studna, byl tu přede mnou z Boží iniciativy. Je znamením Boží milosti, přízně a působení.

Sbírání sil na další cestu

Po prodlévání u potoka je Eliáš posílán na další cestu. I v mém životě se právě při okamžicích v ústraní nějakým tajemným způsobem připravuje další cesta a sbírám na ni sílu. Není to tak, že bych v tichu Boží přítomnosti dostával nějaké konkrétní rady, co a jak mám dělat. Spíše mě Bůh posiluje přímo v mém srdci a až později, když jsem zpátky ve světě, objevuji, čím jsem byl vlastně obdarován.

Uvědomuji si, jak těžko se tyto skutečnosti popisují. Jako bych se snažil zachytit něco téměř nezachytitelného. Spojuje se mi to s tím, co říká Ježíš při posledním večeru svým učedníkům. Hned potom, co přirovná vztah mezi ním a učedníky k vinnému kmeni a ratolestem, jim říká, že si je on sám vybral a nazývá je přáteli. Je to právě toto přátelství, toto pozvání do Boží blízkosti, které je pak posiluje ve všem, co dále dělají, a také to způsobuje, že přinášejí trvalý užitek.