S osobností Karla Skalického mám spojenou především představu, že je to člověk, který ať už dělal cokoliv, že to dělal vždycky pořádně a do hloubky – ať už šlo o působení po boku kardinála Josefa Berana v římském exilu, nebo na univerzitách v Římě nebo Českých Budějovicích. Vzpomínám, jakou hrdost jsem pocítil, když mi před lety jeden můj známý polský teolog s nadšením vyprávěl, jaký ohlas na konferenci fundamentálních teologů, kterou pořádala Katolická univerzita v polském Lublinu, vyvolala jeho perfektně připravená a prezentovaná přednáška. Vzpomínám, jak to tehdy pozdvihlo mé nepříliš…