Vždycky se mi to přirovnání zdálo výstižné. Nejspíš i proto, že jsem kdysi jako hrdý neznaboh slyšel v rádiu kázání o ztracené ovci. A bylo mi to celé nějak zvláštně povědomé. To vyprávění o zvířátku, které zabloudilo. Lidská láska je podmíněná A pak přišla ta slova o pastýři, který zaběhlou ovečku usilovně hledá: „Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání… “ (Lk 15,1-7).…